Jak jsem zažil atomový výbuch
Píše se 17. červen loňského roku. Jako každé ráno, snídám ve společnosti televize, zejména pořadu Panorama, jenž mě svým poutavým dějem přímo uchvacuje. Ještě ovšem netuším, že dnešní den bude vsutku speciální a filmy jako Rambo nebo Komando, kde exploduje jedna rekvizita za druhou, mi budou po shlédnutí dnešního vydání připadat jako mírumilovné večerníčky pro děti. Nic netušíce pokojně přežvykuji koblihu, občasně ji zapíjejíce kávou, když v tom se TO stane! Na obrazovce se v pozadí objeví zlověstný atomový hřib, jenž pomalu stoupá k nebi. Hirošima! Nagasaki! Bleskne mi hlavou, nevnímám nepříjemné pálení rozlité horké kávy v rozkroku, ani lepkavou přítomnost marmelády na košili a se zlověstnou představou měsíční krajiny, v níž nějaký podlý terorista právě nenávratně změnil mou vlast, sprintuji co nejrychleji do improvizovaného protiatomového krytu ve sklepní kóji našeho panelového domu. Krysy, které si v tomto krytu vybudovaly přechodný domov srdceryvně piští a zmateně se snaží najít únik z této smrtelné pasti. Ač dobře vím, že je již stejně pozdě, pečlivě utěsňuji okna a škvíru pode dveřmi, abych následně očekával svůj ortel ve společnosti staré koloběžky, sklenic se zavařenými okurkami, marmeládou či švestkovým kompotem, obklopen stohy svázaného novinového papíru, jenž se své recyklace již nikdy nedočká a pochopitelně nesmím zapomenout ani na několikero vypasených hlodavců, kteří zanechali zmatku a pištění, neboť zřejmě i oni pochopili, že se z toho ven již nikdy nedostanou.
Hlavou mi probleskuje celý můj život, mé sny, plány, úspěchy i pády, první milostné zkušenosti nebo například vzpomínka na mé divoce bušící srdce u maturitní zkoušky, když jsem myslel, že nic horšího, než téma národního obrození, o němž nevím ani slovo, mě již v životě potkat nemůže. Evidentně může! Mám bídně zahynout v nevznešené krysí společnosti, nenávratně poškozen atomovým výbuchem. Jak jsem najednou stejně nicotný jako krysa, bezejmenný tvor, jímž člověk zcela pohrdá!
Po chvilce těchto úvah mě napadá, že vlastně ani nevím, kdy přijde konec, za jak dlouho ze mě udělají následky atomového výbuchu nejprve chodící mrtvolu, aby mě pak zbavily i té poslední jiskřičky života. Z přemýšlení dostávám hlad, a tak se ještě pustím alespoň do jedné velké sklenice zavařených okurek. Spousta lidí umírá v autě, v nemocnicích, případně v kruhu svých blízkých, mne však čeká konec ve společnosti krysí rodinky a kyselých okurek. Jak bizarní příběhy umí život napsat!
Netrvá dlouho a za dveřmi slyším kroky. Nezdá se mi to? Že by následky ozáření nejprve paralyzovaly sluchové ústrojí? Ne, ty kroky jsou skutečné. Překvapeně odkládám téměř prázdnou zavařovací sklenici a v octovém oparu obezřetně mířím ke dveřím. Když se je po dlouhém váhání odhodlám otevřít, přes chodbu v sušárně spatřuji stařičkou sousedku ze čtvrtého patra, jak nic netušíce věší čerstvě vyprané prádlo. Když se po chvilce otočí mým směrem, z jejího pohledu je patrné naprosté zděšení. To už na mém těle nastaly takové změny?! I když... Moment! Jak je možné, že tu starou chudinku nic nezasáhlo? Pomalu se vyplížím ze svého úkrytu. Stařenka na mě chvíli vyjeveně zírá, načež pravděpodobně zjistí, že jsem to skutečně já a starostlivě se zajímá, co že se mi to stalo, když mám v rozkroku kávový koláč, košili od marmelády, vyděšeně se klepu a celý páchnu jako sklenice zavařených okurek.
Ta dobrá žena opravdu o žádném výbuchu neví a žádné změny na sobě nepozoruje. Po chvíli se nechám přemluvit a kráčím se svou novou ochránkyní před vším zlým a jaderným do jejího bytu, abychom z mimořádných televizních zpráv (pochopitelně za předpokladu, že výbuch umožnil televizím ještě vysílat) zjistili nejnovější vývoj krizové situace. K mému překvapení žádné mimořádné zprávy nedávají, na obrazovce běží stejné programy jako v kterýkoliv jiný den. Až teletext mi tak prozrazuje, že jsem se stal (a nepochybně statisíce dalších, možná ještě stále ve sklepích, bunkrech, kanalizacích a co já vím kde ještě ukrytých, lidí) obětí nejapného žertu jakési, snad ani nevyslovím to slovo, u-mě-lec-ké skupiny Ztohoven. Můj vztek je nepopsatelný!
Naprosto souhlasím s tím, že Česká televize podala trestní oznámení za šíření poplašné zprávy. Jelikož jsem člověk od přírody plachý, neodhodlal jsem se jít k soudu, coby svědek a živoucí důkaz, že tato hanebnost bezesporu působila jako poplašná zpráva! Jaké lepší důkazy než mé kávou zničené kalhoty, provizorní atomový kryt ve sklepě a zoufalé pištění oněch nebohých krys by mohly soud přesvědčit, že atomový hřib vyděsil spoustu lidí?!
Nakonec ve mně však moje plachost zvítězila a k soudu jsem se jako svědek nedostavil. Nadto jsem pevně doufal a věřil, že své, možná ještě děsivější svědectví podá někdo další ze statisíců, ne-li milionů lidí, kteří, stejně jako já, počítali svůj zbývající čas na vteřinky. Jaké bylo mé překvapení, když nikdo nesebral odvahu a nepostavil se podlosti a záškodnictví „Ztohoven“ tváří v tvář přímo v soudní síni!Beru tak částečně na svá bedra vinu za to, že se tito teroristé dostali z toho ven a unikli tak spravedlivému žaláři.