Mohly demokratické strany zabránit komunistům v převzetí moci?
I když období tzv. třetí republiky trvalo pouze necelé tři roky, události, které se za dobu její nedlouhé existence udály, vyústily v nastolení období nesrovnatelně delšího – více než čtyřicetileté totality. I o mnoho desítek let později je toto téma stále aktuální a události mezi lety
Za dob první republiky hrála KSČ roli trvalé antisystémové opozice, neboť tehdejší ČSR byla liberální demokracií, jejíž domácí i zahraniční politická scéna inklinovala spíše k západním demokratickým zemím než ke vzoru Sovětského svazu. Tato situace se však měla v důsledků hořkého zklamání po tzv. mnichovské zradě velmi rychle změnit. Komunisté vycítili svou šanci na prominentnější postavení na české politické scéně, když bylo Gottwaldem vedenému moskevskému křídlu československého zahraničního odboje při jednáních dopřáváno daleko více sluchu, než bylo za první republiky zvykem. Obrat českých politiků „na východ“ ostatně stvrdila i spojenecká smlouva se SSSR z prosince 1943, která měla dát malému strategicky důležitému státu střední Evropy oporu v silném zahraničním spojenci. Je však nutno poznamenat, že tento pakt dal Stalinovi spíše několik desítek kilometrů čtverečních poválečného strategického prostoru a Gottwaldovým komunistům rádce a vzor pro rozšiřování myšlenek socialismu v Československu. Komunisté se tak po skončení války jako mávnutím kouzelného proutku ocitli na diametrálně opačné straně barikády: stali se nejvlivnější politickou stranou v zemi, ovládající mimo jiné některá klíčová ministerstva. Konečným cílem KSČ však bylo plné uchopení moci v zemi a její přestavba na plně socialistický stát dle sovětské předlohy s vůdčí úlohou jedné strany. V cestě k této metě však stála na první pohled výrazná překážka - nekomunistické členské strany Národní fronty, které dohromady disponovaly pohodlnou absolutní většinou poslanců.
Při pohledu na rozložení sil v počátcích třetí republiky se tak nutně nabízí otázka, proč ostatní strany pomocí svých poslaneckých a vládních mandátů nedokázaly KSČ alespoň částečně izolovat a její mocenské snahy udržet v patřičných mezích. Díky systému Národní fronty v parlamentu sice výrazně dominovala levice, nicméně všechny ostatní strany, včetně nekomunistických levicových uskupení, měly své ambice a politické cíle a hegemonní snahy komunistů jim dělaly rozhodnou čáru přes rozpočet. Kde tedy hledat příčiny neschopnosti demokratické většiny zabránit komunistické menšině v převzetí moci?
Teoreticky se tedy z moderního demokratického úhlu pohledu zdají být startovní podmínky pro nekomunistický blok výrazně příznivé, v praxi třetí republiky se již tak nadějně nejeví. První překážkou byla počáteční nejednotnost ostatních stran, například výrazný vliv Fierlingerova výrazně prokomunistického křídla v sociální demokracii, či rozpory v lidové straně. Zatímco se konkurence zabývala interními problémy, plně konsolidovaní a připravení komunisté po drobných krůčcích směřovali ke svému jedinému cíli. Právě pečlivé vybudování rozsáhlé organizační struktury strany znamenalo pro uskutečnění Gottwaldových plánů výraznou pomoc. Další překážkou byla pozdní konsolidace a sjednocení nekomunistických sil ve snaze zamezit KSČ v cestě za hegemonií; doslova vražedně dlouhou dobu totiž představitelé ostatních subjektů Národní fronty nevěnovali komunistické hrozbě dostatek pozornosti. Docházelo tak k mnoha ústupkům a rádoby kompromisům, které představovaly vodu na stále výkonněji pracující komunistický mlýn.
Druhou a podle mého názoru ještě mnohem významnější skupinu důvodů představuje účelová činnost komunistů mimo politické kruhy, v dnešních demokraciích jen stěží představitelná. KSČ totiž jako nezadržitelně metastázující zhoubný nádor pronikala prakticky do všech struktur státního aparátu, jež se snažila prostřednictvím dosazení svých členů ovládnout a získat tak rozhodující oporu v prosazování svých zájmů. Z důležitých orgánů jmenujme alespoň systém státní správy, do něhož komunisté pronikali prostřednictvím nově ustavených národních výborů, nebo policejní složky a armádu. Stranou pozornosti nesmí zůstat ani rozsáhlá činnost v závodních radách nejrůznějších podniků a především budování systému lidových milicí, jakýchsi privátních ozbrojených složek KSČ. Ten je s demokracií absolutně neslučitelný. Nemusíme se ostatně dívat příliš daleko do historie, abychom zjistili, k jakým účelům vlastní ozbrojené síly používala například Hitlerova NSDAP v Německu.
V této chvíli máme jako na zlatém podnose hlavní a nakonec i rozhodující rozdíl mezi komunisty a jejich konkurenty: zatímco demokratické strany svůj boj vedly pouze na politickém kolbišti, ztělesněném parlamentními debatami, návrhy zákonů, či vyjadřováním názorů v nejrůznějších hlasováních, komunisté dali politickému boji nový, nesrovnatelně širší rozměr. Proti sobě tak na jedné straně stanuly síly ryze parlamentní, které využívaly k získání podpory a moci běžné politické prostředky a na druhé straně jakási komunistická chobotnice, jejíž pomyslná chapadla sahala daleko za hranice politiky.
Třetí a na první pohled zřejmé trumfové eso, jež bylo (ne)ukryto v komunistickém rukávu, představovala pozice Sovětského svazu. Již při osvobozování Evropy na sklonku války Stalin zahrnul československé území do své poválečné sféry vlivu, ve které hodlal precizně šířit socialistické ideály a při stále zřetelnějším směřování světa k bipolaritě se tohoto prostoru za žádnou cenu nehodlal vzdát. Stále výrazněji se tak SSSR přesouval z pozice silného zahraničního spojence a ochránce územní celistvosti osvobozeného Československa do role rádce českých komunistů, respektive potenciálního ochránce jejich (a pochopitelně také svých) mocenských zájmů.
V zrcadle těchto faktů již komunistické pozice ani zdaleka nevypadají tak utopeně v převaze demokratických sil, jako by se mohlo zdát na první pohled. Jistou naději, že by nekomunistické strany mohly udržet po moci toužící KSČ na uzdě, mohlo znamenat pouze okamžité poválečné spojení těchto stran do silného nekomunistického bloku, jež by tvořil komunistům odpovídající protiváhu. Při uvědomění si jejich nekonsolidovanosti a interních sporů, nehledě na zmatečnost a překotnost poválečného vývoje, se možnost bleskové konsolidace antikomunistické opozice zdá být jen zbožným přáním. Koneckonců, i kdyby byla tato varianta čistě teoreticky realizována a v Československu skutečně došlo k rychlému vyvážení komunistických snah jinou srovnatelnou silou, KSČ měla stále v rukávu zmíněné eso v podobě mocného sovětského spojence. Stále výrazněji tak vyplouvá na povrch klíčový vliv zahraniční politiky na interní situaci v Československu; spojenecká smlouva z roku
Výše uvedená fakta rovněž naznačují odpověď na druhou otázku, tedy zda by komunisté dokázali převzít moc, i kdyby jim pro to demise dvanácti demokratických ministrů nepřipravila ideální podmínky. Původně KSČ směřovala veškerou svou činnost k chystaným parlamentním volbách v květnu 1948, v nichž chtěla získat nadpoloviční většinu a dojít tak k moci cestou legitimních voleb. Je nesmírně složité prorokovat, zda by komunisté absolutní většinou po volbách skutečně disponovali. Faktem však zůstává, že únorové události v plném světle ukázaly sílu a preciznost jejich organizace při průniku do všech sfér společnosti i státního aparátu. Roli v únoru 1948 sehrály lidové milice, vliv komunistů ve složkách Bezpečnosti, Revoluční odborové hnutí i chapadla komunistické chobotnice v systému národních výborů. Vrcholné číslo schopnosti KSČ přenést svůj vliv na masy lidí pak představovala skutečně masová generální stávka.
Schopnost KSČ mobilizovat v poměrně krátkém čase široké stranické struktury a mnohé další komunisty ovládané instituce, zorganizovat masové akce na svou podporu a bleskově politicky i administrativně paralyzovat politické oponenty mě vede k názoru, že by bylo v komunistických silách podobně rozsáhlou akci provést i při jakékoliv jiné příležitosti než byla únorová ministerská demise. Takovou událostí mohlo být jakékoliv jiné vyústění vládní krize například v podobě zablokování nějakého klíčového komunistického návrhu jinými stranami, ale i pokus zdiskreditovat opozici a demonstrovat vlastní sílu v předvolebním boji. Jako další faktor opětovně nelze nevzpomenout roli Sovětského svazu, jež koneckonců nabízel Gottwaldovi možnost vojenské intervence i v průběhu února 1948. Jak vidno, českoslovenští komunisté si tehdy s přehledem poradili i bez ní. Pro demokratické strany tak bylo stále těžší komunistické mašinérii úspěšně odolávat a podle mého názoru lze říct, že vyústění situace v nějakou formu komunistického převzetí moci bylo jen otázkou času.
Ačkoliv se na první pohled při rozložení sil v parlamentu a ve vládě mohlo zdát, že KSČ představuje sice výrazný ostrov komunismu v Československu, nicméně stále oklopený větším demokratickým mořem, opak byl pravdou. Ostatní strany Národní fronty měly proti sobě výrazně lépe organizovaného protivníka, jenž se nenechal spoutat politickými mezemi a svou pozici budoval i pronikáním do struktur v demokratických zemích ryze apolitických. Značnou výhodou komunistů v nerovném zápase s demokracií bylo i nové zahraničněpolitické směřování země, respektive opora a vzor v podobě Sovětského svazu. Zdá se tedy, že boj demokratických stran proti narůstající moci byl předem prohraný; československá politická orientace byla do značné míry určována zahraniční politikou. KSČ navíc dokázala beze zbytku využít nekonsolidovanost opozice, která ostře kontrastovala s vlastní cílevědomostí a precizností.