Historie Barcelony
Ještě než se pustíme do objevování a zkoumání nejzajímavějších míst současné Barcelony, určitě nebude na škodu si přiblížit několik významných kapitol z její historie.
Jako první se na území dnešní Barcelony usadili Féničané a Řekové, původní název tohoto místa ovšem pochází ze 3.století.př.n.l, kdy zde kartaginský vojevůdce Hamilkar Barkas založil vojenskou základnu, která nesla zároveň jeho jméno – Barcino. Kartaginci však byli zanedlouho poraženi římským vojskem a právě Římané danou oblast spravovali až do 5.století.n.l. Není tedy divu, že právě jejich kultura zde zanechala hluboké stopy, jež jsou jasně patrné i v dnešní době.
Římská nadvláda skončila vpádem Vizigótů do Španělska, kteří Barcelonu ovládali až do mohutné invaze Arabů v 8.století. Ani arabští nájezdníci se zde však dlouho neohřáli, neboť byli brzy vytlačeni Franky a Barcelona se stala hlavním městem tzv. Hispánské marky. V této době vzniká několik katalánských hrabství, která se postupem času sjednocují. Bezesporu nejvýznamnější z feudálních šlechticů této doby byl Wilfred el Pelos (Vlasatý/Chlupatý Wilfred), jež je dodnes celebrován jako otec Katalánska. Z jeho doby údajně pochází i vlajka, již tento region používá dodnes; tři rudé pruhy na zlatém podkladě. Krom dochované národní zástavy je významným mezníkem této doby rovněž rok 988, kdy vyhlásili místní šlechtici oficiální nezávislost.
12.století znamenalo pro Barcelonu a vůbec celé Katalánsko počátek velkého hospodářského i územního rozmachu díky expanzivním vojenským akcím a úspěšné sňatkové politice. Sňatkem, který nesporně stojí za zmínku bylo uzavření svazku manželského mezi katalánským šlechticem Ramónem Berenguerem IV. a kastilskou princeznou Petronillou, jež znamenal pro Katalánsko významné rozšíření politického i ekonomického vlivu, které dosáhlo vrcholu ve 14.století. V této době se Barcelona stávala hospodářským, vědeckým, náboženským i uměleckým centrem celoevropského významu.
Radostné období rozvoje a prosperity Katalánie však netrvalo věčně. Velkým přelomem se stala svatba Isabely Kastilské s korunním princem Ferdinandem Aragonským, která znamenala spojení dvou významných rodů pod královskou korunou a zároveň odstavení Katalánska na vedlejší kolej. Následovalo tak několik hluchých staletí, přičemž největší propad přišel po skončení války o španělské dědictví, když byla Barcelona v roce 1714 dobyta, vypleněna a Katalánsko přišlo v důsledku přísné centralizace Španělska o veškerá privilegia a výhody.
Pomyslná sinusoida katalánských dějin začala nabírat stoupající tendenci opět od začátku 19.století, kdy došlo k masivnímu průmyslovému rozmachu v tomto regionu. Na vrcholu tohoto procesu se Barcelona stala nejvýznamnějším průmyslovým centrem ve Španělsku, což se pochopitelně projevilo i na opětovném oživení kultury a architektury. Jako příklady lze uvést výstavbu reprezentativní čtvrti Eixample a pochopitelně i nepřehlédnutelné stopy, jež po sobě v Barceloně zanechal geniální Antonio Gaudí. Honosnou prezentací nové tváře Barcelony se stala Světová výstava, jež se konala v roce 1888. Průmyslový růst Katalánska, pak pokračoval i průběhu první světové války, kdy celá země těžila ze své neutrality a čile s válčícími zeměmi obchodovala.
V roce 1914 založily provincie Barcelona, Girona, Lerida a Tarragona částečně autonomní unii s názvem Mancomunitat de Catalunya. Tento svazek, jehož prostřednictvím se chtělo Katalánsko alespoň částečně vyvázat ze všeobjímajícího vlivu Madridu však vzal za své již v roce 1925, kdy jej vojenský diktátor Primo de Rivera rozpustil. Ani opětovné pohřbení autonomních ambicí však nezabránilo hrdé Barceloně v uspořádání druhé velkolepé Světové výstavy v roce 1929.
Po globální hospodářské krizi jež svět zasáhla v témže roce, nastalo ve Španělsku značně politicky nestabilní období, v jehož průběhu se politická moc v zemi přelévala z jedné strany na druhou s ohromující rychlostí, vlády se střídaly jak na běžícím páse a tato nestabilita ovlivnila i proměnlivou pozici Katalánska v rámci Španělského království. V roce 1936 vypukla v důsledku vojenské vzpoury krvavá občanská válka, která pro Barceloňany znamenala tři roky plné utrpení a strádání. Zdecimované a několikrát bombardované město bylo s konečnou platností Frankovými vojáky dobyto jako jedno z posledních až v roce 1939.
Po nástupu frankistické diktatury Katalánsko v důsledku vojenské porážky přišlo o všechny pracně vydobyté autonomní instituce, katalánština opět zmizela ze škol i úřadů a Barcelona zůstávala zcela ve stínu Madridu. Situace se začala obracet k lepšímu ruku v ruce s revitalizací katalánského průmyslu a prudkým rozvojem cestovního ruchu v regionu, jež se datuje zhruba od 60.let. Katalánsko se nikdy s Frankovou nadvládou nesmířilo a protirežimní demonstrace zde byly doslova na denním pořádku.
Definitivní uvolnění poměrů a obrat Španělska k reprezentativní demokracii a lidským právům však přinesl až rok
pěkny článek
(Lucie, 31. 1. 2016 9:50)