Jenčův blog, aneb každý už má webové stránky...

Úvod

První světová válka byla obrovským a do té doby naprosto nepředstavitelným otřesem v uspořádání světa.  Znamenala pronikavou změnu v rozložení sil mezi Evropou a zbytkem světa, konec vlády tří tradičních dynastií – Hohenzollernů v Německu, Habsburků v Rakousku a Romanovců v Rusku – a s tím spojený vznik nových nástupnických států založených na demokratických principech. K nim patřilo i Československo. Co však ke zrození samostatného státu Čechů a Slováků vedlo? Jaké byly postoje českých politiků mezi lety 1914  a 1918? Prosazovala se mezi nimi myšlenka poválečného  rozpadu Rakouska – Uherska snadno, nebo se zpočátku jednalo o ideu spíše kacířskou?

 Česká politika na prahu války

            V době vypuknutí válečné vřavy nebyl vliv českých politiků nijak významný. České země byly součástí Předlitavska a za všechny důležité nitky politického života tahala ústřední vláda ve Vídni, která zájmy a požadavky Čechů vytrvale stavěla na vedlejší kolej. V prvních měsících války zaznamenáváme mezi politickými představiteli výraznou vlnu nejistoty a zároveň úpornou snahu odhadnout výsledek a dopady války. Následně můžeme rozlišit čtyři základní proudy české politiky, které zároveň reprezentovaly rozdílné představy o poválečném postavení českých zemí.

            První z nich představovala klerikální strana a také agrárníci, v jejichž čele stál Antonín Švehla. Tito politici prosazovali povolnost vůči habsburské monarchii, kterou považovali za jediný prostředek k utlumení destruktivních vlivů války na český národ.

            Své představy měla i sociálně demokratická strana. Ta také předpokládala, že Čechy zůstanou součástí Rakouska – Uherska, ovšem pomocí reforem chtěla postupně docílit transformace monarchie na demokratický stát.

            Další ideu ztělesňoval Karel Kramář a jeho mladočeská strana. Mladočeši věřili v porážku ústředních mocností a po válce předpokládali vznik gigantické slovanské říše, v jejímž čele měl stát ruský panovník. Tato myšlenka se však ruku v ruce s ruskými válečnými neúspěchy bortila a definitivní tlustou čáru za ní udělala bolševická revoluce v roce 1917.

            Naprosto odlišnou teorii naopak razili stoupenci univerzitního profesora Tomáše Garrigue Masaryka, jenž stál v čele České strany pokrokové. Masaryk byl ve svých 64 letech velmi ostřílený politik, s velkou autoritou, kterou si získal svou nebojácností a neústupností kupříkladu během rukopisných bojů nebo tzv. hilsneriády. Válku považoval za „světovou revoluci“, jejíž podstatou byl střet anglosaských demokracií s autoritativními aristokratickými teokraciemi. Masaryk kalkuloval, podobně jako Karel Kramář, s vítězstvím mocností Dohody; neorientoval se ovšem na Rusko, nýbrž jeho zdánlivě donkichotským cílem bylo přesvědčit dohodové mocnosti o nezbytné nutnosti naprosto restrukturalizovat po vítězství ve válce střední Evropu, neboli rozbít Rakouskou – Uhersko. Namísto monarchie měly vzniknout nové nástupnické státy založené na principech demokracie.  Jedním z nich měl být a samostatný stát Čechů a Slováků, neboť profesor Masaryk pracoval s ideou čechoslovakismu, tedy že Češi a Slováci tvoří jeden národ.

            Masaryk se pro své názory vytrvale pokoušel sehnat spojence, ovšem drtivá většina předních českých politiků jeho vizi pokládala za naprosto nereálnou a jeho výrazně protirakouské postoje, ať už z obavy, nebo z přesvědčení, nechtěli následovat. Proto se musel spolehnout na poměrně úzký okruh stoupenců, z nichž nejvýraznějším byl Edvard Beneš.

            Masaryk se zároveň snažil sondovat politickou situaci v zemích Dohody, seznamovat zahraniční politiky se svými cíli a také aktivizovat české emigranty. Vzhledem k obavě ze stupňující se perzekuce předních českých politiků však i on nakonec v prosinci 1914 uprchl přes Itálii do švýcarské Ženevy a začal své plány realizovat také v emigraci. Česká politika byla v této chvíli de facto rozdělena na dvě části, z nichž každá měla své specifické postoje a problémy; Masaryk a další se v zahraničí aktivně snažili hájit zájmy českého národa a prezentovat je dohodovým mocnostem, zatímco domácí politická scéna se zamkla do obranné ulity a snažila se čelit stupňujícímu se tlaku ze strany Vídně.

            Postoj politiků v Čechách v prvních válečných měsících můžeme označit jako defenzivní. Strany prakticky rezignovaly na jakékoliv výraznější projevy a dost často ztratily svou předválečnou tvář. Jako příklad může sloužit chování Šmeralovy sociální demokracie, jak je popsáno v knize Jiřího Urbana „Česká společnost 1848 – 1918“[1].

            Tlak na politické strany se i nadále zvyšoval. Sílila perzekuce českého školství a kultury, zvláštní důraz byl dán především na potlačení jakýchkoliv projevů české státnosti a samostatnost. Lidé dávali jasně najevo svou nechuť bojovat za nenáviděnou říši, do očí bijícím příkladem bylo zajetí českého 28. pěšího pluku a následně i 36. mladoboleslavského pěšího pluku v první polovině roku 1915. Tyto události působily ve Vídni jako červený hadr na býka, a tak vídeňská vláda stále výrazněji tlačila české politické představitele k vyjádření loajality a sounáležitosti s monarchií. Když vyplulo na povrch, že přední čeští politici jsou v kontaktu s emigranty organizujícími zahraniční odboj, došla Vídni trpělivost a začala vlna zatýkání. To znamenalo výrazný otřes zejména pro tajnou organizaci nazvanou „Maffie“, která především zprostředkovávala spolupráci zahraničního odboje a domácích politiků. Byla rozprášena tzv. „nejužší pětka“[2] a chod „Maffie“ se na nějaký čas podstatně oslabil. Zatčeni byli například Alois Rašín a Karel Kramář a mnoho dalších českých politiků, umělců a dalších představitelů veřejného života. Perzekuce ovšem postihla i dceru T.G.Masaryka Alici nebo Hanu Benešovou, manželku dalšího člena „nejužší pětky“ „Maffie“ dr. Edvarda Beneše, jenž, podobně jako Masaryk z obav o vlastní bezpečnost uprchl po první vlně zatýkání do zahraničí. 

            Proces s hlavními obžalovanými Aloisem Rašínem, Karlem Kramářem, redaktorem Národních listů Vincencem Červinkou a úředníkem Josefem Zamazalem trval více než půl roku a na jeho konci byli první dva jmenovaní odsouzeni k nejvyššímu trestu za velezradu a Červinku se Zamazalem měla čekat rovněž oprátka za vyzvědačství. Všichni odsouzení se proti rozsudkům odvolali, nicméně 20. listopadu 1916 byly tresty nezvratně potvrzeny Nejvyšším soudem. K popravě však nikdy nedošlo. Jako příčina se uvádí fakt, že císařův osobní lékař dr. Kerzl nepřipustil, aby byly rozsudky poskytnuty umírajícímu Františku Josefovi (skonal hned následující den, tedy 21.listopadu 1916) k podpisu. Existují však i názory, že i kdyby byly rozsudky panovníkem podepsány, k popravám tak významných osobností by vzhledem k více než napjaté zahraničněpolitické situaci s největší pravděpodobností stejně nedošlo[3]. Následník trůnu císař Karel udělil všem odsouzeným v lednu 1917 milost.

 Konsolidování zahraničního odboje

         Jak jsem již uvedl, T.G.Masaryk ihned po své emigraci začal jednat. Prostřednictvím svých vlivných přátel se snažil prezentovat úmysly evropským politickým kruhům a usiloval rovněž o navázání spolupráce s krajanským hnutím v zahraničí. Své požadavky a vize poprvé oficiálně shrnul v květnu 1915 v memorandu  nazvaném „Independent Bohemia“, neboli Nezávislé Čechy. Zde se setkáváme s představou samostatného státu, který měl spojovat Čechy a Slováky a v jeho čele si Masaryk představoval panovníka z ruské vládnoucí dynastie. Tady jasně vidíme, že se hned od počátku nejednalo o republiku, nýbrž o konstituční monarchii, která ovšem měla být postavena na výrazných demokratických pilířích. Docházelo rovněž k aktivizaci krajanských hnutí v mnoha státech a stále více krajanů se upínalo k myšlence vytvoření samostatného státu.

            Oficiální zahájení zahraničních odbojových aktivit se datuje na 4.července 1915, kdy Tomáš Garrigue Masaryk vystoupil nešvýcarském Curychu se svým projevem u příležitosti výročí upálení Mistra Jana Husa.

            Počátkem září získal Masaryk pro své úsilí v zahraničí významnou posilu, neboť z Čech byl nucen uprchnout dr. Edvard Beneš, aby zanedlouho začal organizovat odbojové akce v Paříži. Masaryk, v té době už zbavený svého profesorství na pražské univerzitě, odešel do Londýna, kde začal přednášet na místní univerzitě. Výraznou odbojovou postavou byl i slovenský astronom Milan Rastislav Štefánik, který byl zároveň majorem francouzské armády. Můžeme říci, že Štefánika například od Edvarda Beneše dělila velká názorová i charakterová propast, nicméně oba byli pro zahraniční odboj nesmírně důležití.

            Prvním opravdu výrazným počinem zahraničního odboje byla tzv. Clevelandská dohoda z 22.října 1915, v níž se zástupci českých a slovenských krajanských organizací dohodli na poválečném vytvoření společného státu. Prostředkem k tomuto cíli měl být Český komitét zahraniční, který si za jednoznačný cíl kladl úsilí o samostatný stát bez ohledu na Rakousko – Uhersko. Komitét se však  brzy přetransformoval na Českou národní radu, které předsedal T.G.Masaryk. Cílem rady bylo nejen koordinovat politické akce zahraničního odboje, ale i agitovat u dohodových mocností, aby uznaly nutnost poválečného rozbití monarchie a v neposlední řadě také vytvořit české vojsko a se zbraní v ruce bojovat za vznik samostatného státu.

 Aktivizmus a nejistota na domácí politické scéně

            Již víme, že si domácí politikové si v první etapě války spíše hráli na „mrtvé brouky“  a zuby nehty se bránili jakýmkoli výraznějším prohlášením. Tato situace se však po zatčení opozičních politiků a stupňující se perzekuci začala postupně měnit a stále větší vliv  získávali politici prosazující orientaci na monarchii. Na tomto místě bych si dovolil nesouhlasit s Ivanem Šedivým[4], protože považuji tyto faktory za velmi důležité a domnívám se, že hrály velmi důležitou úlohu v posunech postojů našich politiků.

            Již v první polovině roku 1915 můžeme registrovat snahy rozdrobených politických stran o koncentraci do většího a významnějšího celku a časté schůzky zástupců napříč politickým spektrem ve snaze o konsenzus a spolupráci. Jednání rezultovala v dohodu staročechů, mladočechů a realistů o sjednocení a vytvoření Národní strany za předsednictví staročecha Karla Mattuše, která se ve svém programu  upínala k habsburské monarchii a spojovala s ní budoucí existenci a budoucnost českého národa. Národní strana však nikdy nezačala fakticky fungovat, neboť masarykovské křídlo v realistické straně pochopitelně nesouhlasilo se společným programem.

Pokus o vytvoření jakési národní prorakouské strany tedy poměrně v zárodku ztroskotal, myšlenka společného postupu se však zcela nevytratila a koncem roku 1916 vznikly zároveň Český svaz, který sdružoval české poslance zasedající v říšské radě a Národní výbor jako orgán, který měl vyjadřovat celonárodní politické postoje ..

   Rakousko – Uhersko však čekaly převratné změny. Již jsem zmínil smrt Františka Josefa I., který se za téměř 68 let své vlády stal živoucím symbolem habsburské monarchie. Po panovníkově smrti nastoupil na uvolněný trůn Karel I., který slíbil svolat parlament a na v roce 1917 také amnestoval odsouzené české politiky.

 Na cestě ke společnému státu

            Zatímco na domácím politickém jevišti se pokoušel prosadit tzv.aktivistický prorakouský proud, vývoj zahraniční politické situace stále více nahrával snahám zahraničního odboje. Česká národní rada zaznamenávala pronikavé diplomatické úspěchy a budovala si mezi mocnostmi Dohody stále výraznější jméno. T.G.Masaryk si však jako ostřílený a prozíravý politik velice dobře uvědomoval, že se nelze omezit pouze na diplomatické aktivity, nýbrž je nutné za samostatnost prolévat vlasteneckou krev i na bitevním poli. Velkou roli tedy měly v nejbližší době sehrát legie.

            Mezinárodních faktorů, které vedly k Masarykovým úspěchům však bylo pochopitelně více. K nejvýznamnějším patřil bezesporu 6.dubna 1917 vstup USA do války, který definitivně změnil rozložení sil ve prospěch Dohody. Svou úlohu sehrály také revoluce v Rusku a následný rozpad ruské fronty,  v pozadí nezůstalo ani hrdinství českých legionářů, zejména v bitvě u Zborova v rámci tzv. Kerenského ofenzivy. Role vystoupení legií u Zborova neměla pouze čistě mezinárodní dopad, ale znamenala zároveň značné pozdvižení v domácích politických kruzích a také změnu v postojích českých Němců[5]. Nesmíme opomenout ani úplné podřízení Rakouska – Uherska Německu na jaře1918, které vedlo k tomu, že dohodové státy postupně ztratily zájem na jeho poválečné existenci.

            Takto popsaná situace může vyznít jako naprosto ideální startovní čára pro revoluci, ovšem Masaryk a jeho stoupenci museli překonat ještě jeden velký problém. USA po svém vstupu do války deklarovaly jako jeden ze svých válečných cílů také osvobození Čechoslováku z cizí nadvlády, ovšem Český svaz tuto nótu odsoudil. Byl to takový pomyslný poslední výstřel aktivistické politiky, nicméně stačil k vyvolání bouřlivé zahraniční debaty, zda vůbec má zahraniční odboj ke svým radikálním názorům a požadavkům mandát od celého národa.

            Pod sílícím tlakem nechal císař Karel opět svolat říšskou radu. Při té příležitosti byl vydán tzv. Manifest českých spisovatelů, v němž 222 jeho signatářů vyzývalo poslance, aby hájili zájmy českého národa, který má vzhledem ke své historii a kultuře plné právo na sebeurčení a samostatné rozhodování. Poslanci si skutečně uvědomili nutnost začít jednat a české stanovisko, které přečetl František Staněk zapůsobilo na sněmu jako zemětřesení. Bylo to poprvé, co byla na území Rakouska – Uherska takto oficiálně prezentována idea samostatného státního útvaru se Slováky. Jak podotýká Ivan Šedivý[6], z čistě věcného hlediska bylo prohlášení poslanců na sněmu v rozporu s Masarykovými plány na bezvýhradnou samostatnost, na významu tohoto aktu to však nic neubírá.

            Od této chvíle se datuje další prudký obrat v domácí politice, která v době války připomínala sinusoidu; v první fázi byla těžce pasivní, následovala aktivistická éra a nyní měl opět přijít návrat pasivity, ovšem s naprosto odlišnou podstatou. Politické strany se začaly transformovat, do jejich čela se dostali noví lidé s daleko radikálnějšími názory. Pasivita tedy v tomto případě spočívala v odmítání jakékoliv spolupráce s Vídní, neboť už se čeští představitelé odmítali účastnit jakýchkoliv pokusů o záchranu monarchie. Za definitivní potvrzení nového trendu naší politiky je považována tzv. Tříkrálová deklarace ze 6.ledna 1918, v níž poslanci říšské rady i zemského sněmu shrnuli své požadavky a cíle.

            Nyní už můžeme mluvit o smrtelné agonii habsburské monarchie. Rakousko – Uhersko se rozkládalo doslova před očima a výsledek války nabýval stále jasnějších rozměrů. Čeští politici stále setrvávali v pasivitě, neboť českou politiku této doby vytvářel především T.G.Masaryk v zahraničí. Vznik samostatného Československa se blížil…

 Závěr

            Jak tedy můžeme českou politiku v době první světové války charakterizovat? Z předchozích odstavců jasně vyplývá názorová nestálost, nejednotnost a dost často také neochota zaujmout nějaké zásadní stanovisko. Hlavní důvod lze spatřit v pronikavé změně v postavení českých politiků, v temných desetiletích dualismu se na české názory nikdo moc neohlížel a najednou se octli mezi dvěma mlýnskými kameny v podobě tlaku z Vídně a zároveň nespokojenosti českého národa s druhořadým postavením v monarchii.

            Není ani divu, že se Masarykovy názory zpočátku nesetkaly s přílišným pochopením, neboť představa rozpadu tak dlouho existující říše jako bylo Rakousko – Uhersko byla bezpochyby velmi složitá, a tak vize T.G.Masaryka začali považovat za reálnou až postupem času. Čeští politici se měli teprve učit, jaké to je stát v čele samostatného a suverénního státu.  

[6] Šedivý, I.: Češi, české země a velká válka 1914 – 1918, s.304 - 305