Cesta k Mnichovu 1938
Úvod
Jako téma své seminární práce jsem si vybral situaci v ohroženém Československu téměř na prahu 2. světové války, v kritickém roce 1938. Tato rozporuplná etapa našich dějin měla zásadní dopad na život lidí v naší zemi i na další vývoj politické situace v Evropě.
Dalším důvodem, proč se zabývám právě situací kolem roku 1938, je fakt, že je toto téma i po téměř sedmdesáti letech velmi aktuální, neboť stále žije mnoho pamětníků této doby a i v novinách se čas od času objevují polemiky, jak se měl prezident Beneš zachovat, zda byla nějaká šance raněnou zemi vojensky hájit, jestli byla západní orientace nově vzniklé republiky po roce 1918 chybou a mnohé další.
Na začátku mé seminární práce se pokusím přiblížit několik zásadních událostí, které dokreslí atmosféru a situaci před rokem 1938. Velkou pozornost budu věnovat také samotné mnichovské konferenci. Kompletní text mnichovské dohody následně zveřejním v příloze.
Dále bych se rád zamyslel nad otázkou, zda učinil prezident Beneš správné rozhodnutí, když mnichovský diktát přijal. Československo přece mělo vybudovaný velice moderní systém vojenského opevnění a dobře vycvičenou a vyzbrojenou armádu. Mělo smysl pokoušet se zemi proti německé agresi bránit?
Cesta k Mnichovu
(přehled nejdůležitějších událostí, které měly zásadní vliv na politickou situaci v roce 1938)
30. 1. 1933 – Berlín byl na nohou. Braniborskou branou a pak ulicí Unter den Linden proudily k mohutné budově říšského kancléřství nesčetné kolony mužů v uniformách. Pětaosmdesátiletý prezident Paul von Hindenburg, hrdina první světové války, jmenoval Adolfa Hitlera říšským kancléřem. Pro Hitlera, který se kdysi živil vším možným, to bylo první opravdu velké vítězství a nastartování závratné politické kariéry. Jmenovat takového člověka kancléřem by se mohlo zdát jako sebevražda, avšak Hitlerova NSDAP měla v Říšském sněmu nejvíce křesel a němečtí politikové věřili, že jeho agresivní politiku vykonávání tak důležité funkce zmírní.
V roce 1933 Hitler ještě nemohl prosazovat politiku násilné expanze na cizí území, a proto se soustředil na revizi versailleské smlouvy, která byla Německu vnucena vítěznými mocnostmi po jeho porážce v 1. světové válce. Hitler argumentoval, že tato smlouva je příčinou veškeré bídy německých občanů a získal tak podporu širokých vrstev německého obyvatelstva včetně podnikatelů a armády.
Navenek se Německo i nadále tvářilo jako mírumilovný demokratický stát. Pod touto maskou však probíhalo intenzivní zbrojení a důkladný výcvik vojáků, neboť Hitler toužil po dobytí „životním prostoru“ pro německé obyvatelstvo. V prvotních úvahách o rozšíření území bez použití vojenské síly hrála svou úlohu i početná německá menšina v sousedním Československu, která měla být použita jako prostředek k vnitřní destabilizaci země.
V dalších měsících začal Adolf Hitler systematicky likvidovat všechny politické odpůrce a stále pevněji se usazoval v pozici neomezeného vládce země. Demokracie a občanské svobody v Německu začaly postupně ustupovat nacistickému terory.
7.3.1933 – V Rakousku proběhl státní převrat a k moci se dostal klerofašista Endgelbert Dollfuss, který zahájil fašizaci země s orientací na Mussoliniho Itálii.
6.7.1933 – NSDAP se stala jedinou politickou stranou v zemi, což v praxi znamenalo, že Hitler byl neomezeným pánem Německa
19.10.1933 – Německo vystoupilo ze Společnosti národů.
1.3.1935 – Nacistické Německo získalo zpět Sársko. Podle versailleské smlouvy proběhlo v Sársku referendum, v němž se 91% obyvatel rozhodlo pro připojení k Německu. Hitler obratně využil vlny nadšení a v rozporu s versailleskou smlouvou vyhlásil všeobecnou brannou povinnost.
16.5.1935 - V Praze byla podepsána československo-sovětská spojenecká smlouva. Byla jedním z důsledků neúspěšného mezinárodního jednání o východním paktu, který měl vnést kolektivní bezpečnost do střední a východní Evropy. Iniciovaly ho Francie a Sovětský svaz : odmítnutí Německa a Polska uzavření paktu znemožnilo. Francie a SSSR podepsaly proto 2. května 1935 spojeneckou smlouvu, na niž navazovala smlouva mezi Československem a Sovětským svazem.
Vztahy Československa k Německu byly od doby jeho vzniku sice poměrně korektní, ale napjaté kvůli nevyřešenému problému sudetských Němců. Podobně složité vztahy mělo Československo s Polskem. Mezinárodní pozice naší země během let postupně slábla. Souviselo to s problémy Společnosti národů, s vnitřními problémy Francie, na kterou se Československo spojenecky vázalo, a také s britskou politikou appeasementu, neboli ústupků za každou cenu. Pokusy Francie a Československa kompenzovat nepříznivou politickou situaci ve střední Evropě smlouvami se Sovětským svazem nebyly příliš úspěšné. Vztahy Francie a Sovětského svazu byly totiž oslabeny zásadními ideologickými rozpory.
19.5.1935 – Čtvrté volby do Národního shromáždění byly soubojem přívrženců a protivníků demokracie. První usilovali nejen o udržení demokratické formy státu, ale také o uchování dosavadní zahraničněpolitické orientace na evropský bezpečnostní systém s dominantní rolí Francie, druzí požadovali změnu orientace vnitřní i zahraniční politiky. Výsledky voleb však vypovídaly o rozdělení československé společnosti především podle národnostního klíče. Čeští a slovenští voliči hlasovali obdobně jako ve volbách v roce 1929. Poprvé se do parlamentu dostala Národní obec fašistická, ale měla jen šest poslanců. Nacionalistické Národní sjednocení propadlo, získalo pouze 17 mandátů, o dva více než dosud měla jeho základní, národně demokratická strana. Komunisté, kteří poněkud zmírňovali svou "revoluční" propagandu, zůstali na 30 mandátech. Nejsilnější stranou byli opět agrárníci se 45 mandáty, z dalších členů vládní koalice získali sociální demokraté 38 poslaneckých míst, národní socialisté 28 a lidovci 22. Polepšila si živnostenská strana se 17 mandáty.
Na Slovensku získala Hlinkova slovenská ludová strana spojená s Národní stranou 22 poslaneckých mandátů a diky tomu měla vliv zhruba na třetinu zdejších voličů.
Dramatický boj se strhl o německé voliče. Henleinova Sudetoněmecká strana vedla volby ve stylu Hitlerovy nacistické strany, s pochody, slavnostmi, ale i nátlakem a vyhrožováním. Vyplatilo se jí to - zatímco německé demokratické strany ve volbách neuspěly, Sudetoněmecká strana získala hlasy dvou třetin německých voličů a 44 poslaneckých mandátů. Svědčilo to o vážném názorovém posunu většiny českých Němců k antidemokratické totalitě a pochopitelně i k Hitlerovu Německu. Rovněž mezi maďarskými a polskými voliči rapidně vzrůstal vliv a význam nedemokratických stran.
Všechny nedemokratické strany sice plně využívaly československý demokratický systém, pracovaly však proti němu a většinou i proti československému státu.
14.12.1935 – Tomáš Garrigue Masaryk, prezident Československé republiky, odstoupil v pětaosmdesáti letech ze své funkce a v úřadě ho nahradil dr.Edvard Beneš. V Benešově zahraniční politice pokračoval ministr zahraničí Kamil Krofta.V ČSR však stále narůstaly národnostní problémy, které představovaly potenciální ohrožení integrity státu.
17.7.1936 – Ve Španělsku začala občanská válka. Fašisticky orientovaný generál Francisco Franco provedl revoluční puč proti legitimně zvolené vládě. Díky vydatné pomoci Německa a Itálie se již téměř potlačené povstání změnilo v krvavou občanskou válku. Na pomoc španělské vládě přicházely tisíce dobrovolníků z celého světa (Britové, Američané, Čechoslováci, Rusové, Francouzi,….).
1.11.1936 – Osa Berlín – Řím. Mussolini razil tento termín jako označení těsné spolupráce mezi nacistickým Německem a fašistickou Itálií. V polovině listopadu uznaly tyto dva státy Frankův režim jako jedinou oficiální španělskou vládu. 25.11.1936 – Pakt proti Kominterně. Německo a Japonsko podepsaly tento dokument ve snaze zajistit německé a japonské zájmy před sovětským pronikáním. K tomuto paktu se později připojil i blok dalších fašistických států (Bulharsko, Rumunsko, Finsko, Maďarsko, Chorvatsko, Slovensko, Mandžusko, Thajsko a frankistické Španělsko).
5.11.1937 – Adolf Hitler na jedné z porad v budově Říšského kancléřství označil jako poslední termín vyřešení otázky „životního prostoru“ rozmezí let 1943 – 1945. Německá agresivní politika tím dostala opět konkrétnější rozměry.
21.12.1937 – Hitler vydal instrukci, podle které, pokud bude Německo plně připraveno na válku, měl být vypracován plán útoku na Československo. Brzy na to byl vypracován tzv. Fall Grün (Zelený), který počítal s neočekávaným drtivým útokem německých vojsk na ČSR. Připravovaná operace (s možnou podporou Polska a Maďarska) měla trvat jen několik dní.
Oprátka se utahuje
Na přelomu let 1937 a 1938 bylo Československo ve velmi složité mezinárodně politické situaci. Beneš sice správně rozpoznal zjevné souvislosti s vnitropolitickou krizí a problémem národnostních menšin, ale domníval se, že k řešení problému má relativní dostatek času. Česká politická scéna se domnívala, že existence Československa je dostatečně zabezpečena mezinárodními smlouvami se silnými evropskými státy.
20.2.1938 – Hitler přednesl na půdě Říšského sněmu dramatický projev, ve kterém srdceryvně popsal utrpení a ponížení německých občanů žijících v Rakousku a především v Československu. Mimo jiné prohlásil: "Vidíme bolestné následky, které byly způsobeny evropskou mapou, zpřeházenou versailleským šílenstvím. Jenom ve dvou státech, položených na našich hranicích, je přes 10 milionů Němců. Bylo jim proti jejich vůli mírovými smlouvami zabráněno spojit se s Říší... Pro světovou moc, která má patřičné sebevědomí, je trvale nesnesitelné dívat se na příslušníky svého národa, jimž se pro jejich sympatie nebo pro jejich spojitost s mateřským národem, s jeho osudem a jeho světovým názorem ustavičně činí nejvážnější příkoří."
4.3.1938 – Premiér Hodža reaguje na Hitlerovcův projev z 20. února a upozorňuje, že jeho národ se bude bránit proti jakémukoliv vnějšímu vměšování.
12.3.1938 – Anšlus Rakouska. Hitlerovi se splnil dlouholetý sen, donutil odstoupit stávajícího spolkového kancléře Schuschnigga, jeho místo zaujal rakouský nacista A.Seyss-Inquart a německá vojska vstoupila 12. března do Rakouska. Byl vydán dekret o „znovusjednocení Rakouska s Německem“. Ve zmanipulovaném referendu se nevídaných 99,7% všech Rakušanů vyslovilo pro spojení s Německem.
Pro Československo znamenal anšlus další ohrožení, neboť se naše země ocitla v německém sevření. Navíc Poláci ohlásili své nároky na Těšínsko a Maďaři zase na území na Slovensku, osídlená maďarskou národnostní menšinou.
V těchto dnech bylo také stále jasnější, že ohrožené Československo nemůže příliš počítat s vojenskou pomocí SSSR. Sovětský svaz byl po stalinských čistkách vojensky a politicky oslaben a navíc se pro případ vojenského zásahu smluvně zavázal s Francií. Doklady o sovětské nespolehlivosti se množily už od jara 1937. Francie zase mohla podniknout vojenský zásah jen za podpory Velké Británie.
23. – 25.3.1938 – Vláda se musela obejít bez německých koaličních stran. Pohlcení Rakouska Německem vyvolalo bouřlivý souhlas většiny Němců v Československu a způsobilo zánik dvou německých stran, které byly dosud členy vlády - strany agrární a křesťansko-sociální. Obě splynuly s Henleinovou SdP a jejich ministři Franz Spina a Erwin Zajicek odešli z vlády. Demisi podal o dva dny později také ministr za německou sociální demokracii Ludwig Czech, který byl koncem března nahrazen v čele strany Wenzelem Jakschem. Do vlády už nové vedení německé sociální demokracie zástupce nevyslalo a vládní koalice na to ani nenaléhala. Reagovala na vzniklou situaci tím, že se rozšířila o českou nacionální stranu, Národní sjednocení. Konec účasti německých stran v české vládě ještě zostřil politickou situaci v zemi.
24.4.1938 – Karlovarský program. Na sjezdu Sudetoněmecké strany v Karlových Varech její předseda Konrád Henlein veřejně vyhlásil své požadavky, které byly shrnuty do celkem osmi základních bodů. Tento program byl pro československou vládu absolutně nepřijatelný.
Sudetoněmecká strana požadovala:
1. Úplnou rovnoprávnost a rovnocennost sudetských Němců s českým národem.
2. Jejich uznání za právnickou osobu.
3. Určení a uznání uzavřeného německého sídelního území.
4. Vybudování německé samosprávy ve všech oborech veřejného života,
týkajících se německé národní skupiny.
5. Zřízení zákonných ochranných opatření pro ty sudetské Němce, kteří žijí
mimo uzavřené sídelní území.
6. Odčinění bezpráví spáchaného na sudetských Němcích od roku 1918
a náhradu škod vzniklých jim tímto bezprávím.
7. Uznání a provedení zásady, že na německém území mají být pouze němečtí
veřejní zaměstnanci.
8. Úplnou svobodu přiznání se k německému světovému názoru.
Na začátku května začali diplomaté Velké Británie v Praze a v Berlíně vyjednávání o urovnání sudetoněmeckého problému bez použití síly. Henlein předložil návrh, aby kromě ústředního parlamentu v Praze byly zřízeny zemské parlamenty a orgány regionální samosprávy národnostních menšin. Stanovení národnostních hranic mělo být provedeno nezávislým orgánem. U britské strany se tyto návrhy setkaly s pochopením a vstřícností.
17.5. – 19.5.1938 – Byla započata jednání mezi zástupci Sudetoněmecké strany a československou vládou. Vyjednávání však nemělo dlouhého trvání, neboť bylo přerušeno 19. května poté, co se do Prahy donesla zpráva o neobvyklém pohybu německých vojsk v Bavorsku a v Sasku.
20.5.1938 – V 15.00 vyhlásila ministerská rada částečnou mobilizaci na základě zpráv o pohybu německých ozbrojených jednotek v československém pohraničí. Částečná mobilizace proběhla zcela hladce, což posílilo pozici naší vlády a podpořilo sebevědomí obránců republiky. Československá vláda se současně snažila upozornit vlády západních zemí a SSSR na pohyby německých vojsk.
Ve zpravodajském oddělení hlavního štábu nebyly informace o pohybech německých vojsk posuzovány jednotně - někteří důstojníci je zpochybňovali. Celkově však převládlo přesvědčení, že jsou skutečné a nelze je brát na lehkou váhu. Vláda se po zhodnocení situace usnesla, že posílí armádu. Rozhodnutí bylo obecně považováno za důkaz, že ČSR se bude případnému německému útoku urputně bránit. Francie a Velká Británie varovaly Německo před napadením Československa, německá vláda však soustřeďování svých vojsk popřela. Západní velmoci proto naléhaly, aby čs. vláda vojenská opatření odvolala.
V důsledku květnové krize se na plné obrátky rozběhla diplomatická aktivita západních velmocí. Zatímco Hitler zkoumal možnosti spojenectví s Polskem a Maďarskem proti ČSR, britský premiér Neville Chamberlain se za každou cenu snažil napětí uklidnit a neustále tlačil pražskou vládu k ústupkům, které by umožnily dohodu se sudetskými Němci.
Henleinovo vyjednávání s premiérem Hodžou, který v byl zásadě ochoten k určité dohodě, nevedla k žádným výsledkům. Prezident Beneš však nechtěl o nějakých změnách ani slyšet, protože se velmi obával přerodu země na mnohonárodnostní stát. Na dlouhou řadu požadavků Sudetoněmecké strany reagoval pouze nepatrnými ústupky, což v polovině června celou situaci spíše ještě vyostřilo.
18.7.1938 – Britská vláda rozhodla, že do ČSR vyšle svého „nezávislého zprostředkovatele a pozorovatele“ – lorda Runcimana. Československo s tímto krokem souhlasilo, a tak Runciman od 3. srpna vedl jednání s českou vládou a nejvyššími představiteli Sudetoněmecké strany.
Anglický lord žádal po Benešovi maximální ústupky. 18.srpna se sešel s Henleinem na Červeném Hrádku a o několik dní později v Německu ubezpečil Hitlera, že jeho země udělá vše, co bude v jejích silách, aby byl spor řešen mírovou cestou.
Prezident Beneš za dané situace ustoupil a 30. srpna schválil plán reforem, který částečně splňoval požadavky Karlovarského programu Sudetoněmecké strany, která ovšem 2. září 1938 tento plán odmítla s tím, že je nedostatečný. Československý zaujal znovu odmítavé stanovisko, přestože mu britští diplomaté radili provést další ústupky. Lord Runciman na Beneše naléhal tak dlouho, až byl schválen na začátku září nový plán, který do značné míry již obsahoval prvky autonomie, Sudetoněmecká strana ho však opět zamítla.
Nátlak Runcimana na československé vládní představitele proto neustával,nýbrž se ještě zintenzivňoval. Lord se také nechal do značné míry ovlivňovat společenskými styky s bývalými německými šlechtici, kteří sympatizovali se Sudetoněmeckou stranou a někteří pro ni i velmi aktivně pracovali. V pohraničí pořádali henleinovci při příjezdech členů mise protestní akce proti ČSR a pod heslem "Chceme domů, do říše!" požadovali odtržení pohraničních oblastí od Československa. Sudetští Němci rovněž vyvolávali stále častěji nejrůznější národnostní incidenty, aby tím demonstrovali neudržitelnost situace.
Na vystupování a práci členů mise se stále výrazněji projevovala její spjatost s britskou politikou "appeasementu". Argumentům a názorům československých politiků členové mise bohužel nepřikládali příliš valného významu.
13.9. – 14.9.1938 – Sudetoněmecká strana připravila v pohraničí ozbrojený puč, který však byl velmi rychle potlačen československými ozbrojenými složkami. Henlein a někteří další vůdčí představitelé SdP uprchli do Německa.
15.9.1938 – Britský premiér Chamberlain uznal Hitlerovy požadavky na odstoupení československých pohraničních oblastí ve prospěch Německa.
19.9.1938 - Československé vládě byl doručen britsko - francouzský návrh na odstoupení Sudet ve prospěch Německa v zájmu zachování míru a životních zájmů Československa. Vláda byla tímto návrhem do značné míry zaskočena a považovala ho za jakousi „dýku do zad“ a zradu svých spojenců.
20.9.1938 – Ve večerních hodinách reagovala pražská vláda odmítavě na britsko - francouzský návrh na odstoupení Sudet z předchozího dne. Praha byla v odpovědi upozorněna, že od této chvíle si musí sama nést všechny důsledky svého rozhodnutí. Tímto se naše země dostala do úplné izolace. SSSR sice doslova bombardoval Hitlera silnými výrazy, nicméně bylo dávno jasné, že vojenská podpora se od něj očekávat nedá, pokud by nejprve vojensky nezasáhla Francie.
Chamberlein se za každou cenu snažil zachránit mír, ale jednání nakonec stejně neskončilo úspěšně, neboť Hitler neustále tlačil na pilu a zvyšoval své územní požadavky.
21.9.1938 – Tlak Velké Británie a Francie na Hodžovu vládu se i přes nesmyslné Hitlerovy požadavky stále stupňoval – vláda nevydržela a podala demisi.
22.9.1938 – V ČSR jmenována nová vláda vedená hrdinou z bitvy u Zborova generálem Janem Syrovým.
Britský ministerský předseda Chamberlein se sešel s Adolfem Hitlerem na Godesbergu. Hitler zde opět zvyšoval své požadavky (tzv „Godesberské memorandum) .
23.9.1938 - Ve večerních hodinách byla v Československu vyhlášena mobilizace. Pražská vláda totiž prozíravě vyhodnotila Hitlerovy požadavky jako zcela zřejmou záminku pro rozpoutání války, aby se Německo nemuselo spokojit pouze se sudetoněmeckým pohraničím. Mobilizace proběhla rychle a přesně – pohraniční pevnosti byly brzy obsazeny odhodlanými vojáky a připraveny k obraně republiky.
26.9.1938 – Chamberlein podnikl poslední zoufalý usmiřovací pokus, ale Hitler československé ústupky odmítl přijmout.
27.9.1938 – Americký prezident Franklin Delano Roosevelt oznámil Hitlerovi, že v případě potřeby poskytne jeho země vojenskou pomoc Velké Británii a Francii.
29.9.1938 – Právě na toto datum byla do Mnichova na popud italského „Duceho“ Benita Mussoliniho svolána konference, která měla definitivně vyřešit „československý problém“.
Mnichovská dohoda
Není žádných pochyb o tom, že konference v Mnichově a výsledná Mnichovská dohoda patří nejtemnějších stránkám naší historie. Pokusme se nyní alespoň letmo nastínit její průběh a význam.
Mnichovský diktát čtyř velmocí znamenal pro Československou republiku konec jedné epochy. Jediný demokratický stát ve střední Evropě se náhle ocitl zcela sám, ze všech stran obklopen sousedy s fašistickými nebo alespoň autoritářskými vládami, kteří si kladli stále nesmyslnější požadavky. Francie a Velká Británie, tradiční západoevropské demokracie, vedené v této nelehké době krátkozrakými a zbabělými politiky, nechaly naši malou zemi zcela napospas předem danému osudu.
Mnichovskou konferenci zahájil 29. září 1938 v 12:45 svým projevem říšský kancléř Adolf Hitler, který na úvod přivítal zástupce dalších států. Sešli se zde : britský premiér Neville Chamberlain, francouzský premiér Edouard Daladier a italský diktátor Benito Mussolini. Českoslovenští zástupci k jednání přizváni nebyli, do Mnichova však přesto odcestovali vyslanec Vojtěch Mastný a pracovník ministerstva zahraničních věcí Hubert Masařík. Ihned po svém příletu však byli převezeni do hotelu Regina, kde sídlila britská delegace. Zde, pod dohledem policie, čekali na výsledky konference, který jim byl suše oznámen.
Samotná konference probíhala zhruba v tomto duchu : Hitler, poté, co přivítal ostatní zúčastněné, pokračoval vylíčením „situace v Československu“. Ve své úvodní řeči vysvětlil neudržitelnou situaci Sudet a odkládání řešení problému označil za zločin. Prý jen na přímluvu Mussoliniho je ochoten o 24 hodin odložit, přirozeně v zájmu míru, mobilizaci německé armády.
Všichni se celkem jednomyslně shodli, že území Sudet musí neprodleně připadnout Německu. Hitler zároveň přítomné pány ubezpečil, že si nečiní nároky na žádná jiná území.
Chamberlein byl nadmíru spokojen. Poděkoval za pozvání a zároveň ocenil, že Hitler se do poslední chvíle vyhýbá použití násilí. Následně Mussolini prohlásil, že, pokud jsou všichni za jedno, bylo by ideální dohodnout se ještě tentýž den. Francouzský ministerský předseda vyjádřil radost nad tím, že se mohl setkat s Hitlerem a Mussolinim a projevil naprosté uspokojení.
Konečný text smlouvy byl podepsán kolem půlnoci 30. září 1938. Masařík s Mastným se snažili z hotelu získat alespoň nějaké informace o průběhu jednání. Západní diplomaté se však chovali povýšeně a žádné zprávy Čechům neposkytli. V 9 hodin večer byli pozváni do pokoje hlavního Chamberlainova poradce Horace Wilsona. Zde jim byl na mapě ukázán plán okupačních oblastí. Wilson je zároveň důrazně upozornil, že nic nelze upravovat. Z vyjádření západních diplomatů tedy víceméně vyplývalo, že pokud budeme mít se zněním dohody nějaký problém, bude se řešit už pouze mezi námi a Německem.
Krátce po půlnoci, byli Mastný a Masařek pozváni do Chamberlainova pokoje. Zde je seznámili s textem mnichovské dohody, před chvílí podepsané. Chamberlain stručně shrnul její obsah a pak byly českým diplomatům objasněny jednotlivé body. Poté bylo Mastnému s Masaříkem oznámeno, že se automaticky počítá se souhlasem československé vlády a prezidenta, jakýkoliv jiný postup byl předem vylučován.
První zprávy o mnichovské dohodě se do Prahy dostaly prostřednictvím německého rozhlasu ve dvě hodiny po půlnoci. Ve čtvrt na sedm byl u ministra zahraničí Kamila Krofty přijat německý chargé d’affaires v Praze Andor Hencke a předal mu text mnichovské dohody a zároveň dopis s pozváním pro českého diplomata na pátou hodinu odpolední do Berlína. Prezidentu Benešovi šel zprávu sdělit šéf diplomatického protokolu Jaromír Smutný. Beneše zrada zaskočila. Především postoj Francie jej šokoval natolik, že začal uvažovat o odstoupení. Ministr Krofta o nastalé situaci neprodleně informoval předsedu vlády generála Syrového.
V dopoledních hodinách se v Kolovratském paláci sešla vláda, aby zaujala stanovisko. Její členové měli před sebou dilema. Na jedné straně stála válka, čest a zkáza na druhé kapitulace. Ministři celkem jednomyslně došli k názoru, že pokus o kladení odporu by byl holou sebevraždou, a tak vláda nakonec nenašla jiné stanovisko než sklonit se před diktátem velmocí v chabé naději, že poskytnou Československu alespoň slibované garance.
Po krátkém přerušení následuje od 11:45 jednání na Pražském hradě za přítomnosti prezidenta Beneše jednání na Hradě. Edvard Beneš jednal s generály a s představiteli politických stran. Část z nich radila bránit se a bojovat. Byla to vůle armády a zároveň i vůle většiny ohroženého lidu, ve kterém se v nejtěžších chvílích objevilo mimořádné vlastenectví. Prezident však uvažoval realisticky. „Já nemohu brát v úvahu jen to, co cítí lid a armáda, já musím vidět celou naši situaci, vnitřní i mezinárodní, všechny složky toho, oč nyní jde, a všechny důsledky, které by naše eventuální kroky měly za následek…“.
Československo se tedy rozhodlo podrobit se mnichovskému diktátu.
Stanovisko představitelů ČSR tlumočil ve 12:30 ministr Krofta vyslancům Velké Británie, Francie a Itálie.
Československý lid se o rozhodnutí dozvídá prostřednictvím vysílání Radiojournalu v 17:00 z projevu předsedy vlády generála Syrového: „… ustoupit stanovisku čtyř velmocí a vojenské přesile není nečestné…Jsme všichni na jedné lodi, a každý z nás pomáhá dovést ji do přístavu míru… Budeme sice v hranicích užších, budeme však mezi sebou… také dohoda mezi sousedy bude snazší… Spoléháme na vás, vy důvěřujte nám.“
Důsledky mnichovské dohody
Do 7.října roku 1938 zabralo Německo první čtyři pásma území, která mu měla být podle mnichovské dohody odstoupena. Zanedlouho bylo obsazeno i páté pásmo, takže republika přišla o většinu opevnění i o ryze české oblasti včetně části Chodska.
Své územní nároky začalo však uplatňovat i Polsko, které zabralo oblast Těšínska a také Maďarsko, které se přihlásilo o část Slovenska a Podkarpatskou Rus.
Československo tak ztratilo celkem zhruba 30% území a 34% obyvatel (celkem 5 milionů, z toho 1,5 milionu Čechů a Slováků). Národní pohroma byla ruku v ruce doprovázena dlouhou řadou osobních tragédií lidí, kteří během chvíle přišli o domov i o podstatnou část majetku. V letech 1938 – 1939 se do českého vnitrozemí přistěhovalo zhruba 450 000 uprchlíků.
Neméně citelné jako ztráty územní byly i škody ekonomické.Republika přišla o téměř polovinu svého průmyslu a velkou část nerostného bohatství (hnědé uhlí). Značně se zkomplikovala doprava, neboť nové hranice přerušily trasy klíčových železničních spojů. Mnichovská dohoda měla také vojenský dopad – díky ztrátě pohraničních pevností se okleštěná republika prakticky nedala bránit.
Závěr
Jak jsem již uvedl na začátku, mnichovská dohoda a reakce na ní vyvolává stále polemiku mezi historiky, novináři i mezi běžnými lidmi, kteří se jen trochu zajímají o historii.
V roce 1938 se Edvard Beneš rozhodl přistoupit na mnichovskou dohodu a pohraniční oblasti dobrovolně odevzdal do rukou Hitlerovi. Udělal správně ? Měla naše země alespoň nějakou šanci se bránit ? Vždyť sami armádní velitelé prezidentovi radili, aby situaci řešil vojensky!
Argumentů pro to, že Benešovo rozhodnutí bylo chybné je celá řada. Například to, že naše armáda byla výborně vycvičena a vyzbrojena a mohla se opřít o skvělou síť opevnění, která vzbuzovala respekt i mezi Hitlerovými generály. Pro boj s Německem se navíc naše armáda připravovala po celou druhou polovinu 30. let. Od počátku se předpokládala z naší strany houževnatá obrana, proto také na ni byla naše armáda systematicky od počátku cvičena, a byla cvičena dobře, což prokázala mnohá polní cvičení. Národ by v případě naší obrany stál pevně za armádou, byl na boj psychicky připraven. Vztah k vlasti, těžce vydobyté před dvaceti lety, byl velmi silný.
Německá armáda, ač velmi silná, také měla své slabiny a naše vojsko výrazně převyšovala snad jen v otázce letectva. V československém letectvu však byli výborní piloti, což prokázaly různé předválečné soutěže, a pochopitelně i účast našich pilotů ve 2. světové válce. V předpokládaném období konfliktu však pro použití letectva bylo převážně předpovídáno špatné počasí, což by jeho nasazení značně znesnadnilo, ne-li znemožnilo. Samotným letectvem se nedá vyhrát válka, navíc proti pohraničním pevnostem, které byly stavěny, aby snesly i to nejtěžší bombardování, by letectvo moc platné nebylo. Letecký útok mohl mít ničivé následky spíše při bombardování civilních cílů, např. Prahy, s jejímž zničením však také naše velení počítalo, a tak byly velící armádní složky převážně přesunuty na Moravu do posledního obranného pásma, většinou do Vyškova. Během války zkoušeli Němci tvrdost některých pevnostních objektů palbou těžkých děl speciálním průrazným střelivem, vyvinutým až v roce 1940, což se jim rovněž nedařilo. Dále se zkoušely např. i různé speciální výbušniny, rovněž s nevalným výsledkem.
Dalším a možná nejsilnějším argumentem zastánců vojenského řešení mnichovské krize je fakt, že lidé v naší zemi během následujících měsíců umírali, přestože se nebránili. Navenek sice Hitler slíbil zachovat hranice okleštěného Československa, ale brzo vyplulo na povrch, že své sliby nehodlá ani v nejmenším dodržet. Češi tedy umírali na popravištích, v plynových komorách nebo nesnesitelnou únavou na nucených pracích.
Zkrátka a dobře, argumentů pro vojenské řešení nastalé situace je více než dost. Já si však přesto troufnu vyjádřit souhlas s jednáním prezidenta Beneše. Naše armáda sice byla na výborné úrovni a navíc podpořená systémem opevnění, nicméně pořád zastávám názor, že německý wehrmacht by, byť za cenu značných ztrát, dokázal naši obranu prolomit a osud naší země by byl ještě tragičtější, než tomu nakonec bylo.
Dále je třeba říci, že velké množství vojáků, kteří by padli při zoufalé a bezvýsledné obraně republiky, se nakonec druhé světové války zúčastnilo na bojištích celého světa a pomáhalo zvýšit kredit Československa ve světě a také se podílelo na osvobození okupované země. A za to jim patří velký dík.