Jenčův blog, aneb každý už má webové stránky...

   Mráz kreslí na okna své divoké obrazce, všechny jehličnaté stromy jsou pokryty bělostným sněhovým kabátem, stráně a úbočí se změnily v bílý polštář a vzduchem každou chvíli poletují další a další vločky, které tento polštář neustále změkčují.

   Popsaná scenérie je sice krásná, nicméně zima pronikající člověku až do morku kostí už tak příjemná není. Každý takové dny zná, neboť paní Zima nám jich za dobu své vlády připraví víc něž dost, a každý má svůj recept jak se s nimi vypořádat. Jeden si dá například grog, druhý naplno zapne teplomet, další se zachumlá do peřin…   …a já si pustím hudbu. Zní to divně? Na první poslech možná ano - uznávám. Ale i hudba umí zahřát! Mým osvědčeným receptem, jenž mohu vřele doporučit, je Čtvero ročních období od Antonia Vivaldiho. Pojďme  to nyní vyzkoušet - dávám CD do přehrávače, zavřete oči, začínáme.

   Již první tóny skladby nazvané JARO vnášejí do člověka spoustu svěžesti a energie - té svěžesti, jakou má příroda, když se po dlouhém zimním spánku opět probouzí k životu, a té energie, s níž už zase oplývají sluneční paprsky, jenž se mocně opírají do země a neúprosně zahánějí i ty nejposlednější památky na zimu. Vidíte stromy, které se, zprvu sice nesměle, ale čím dál euforičtěji zelenají a rozkvétají, nekonečné jasně zelené trávníky, jenž člověka přímo lákají aby si na ně lehl. Musíte však dávat pozor, abyste při neopatrnosti uchváceného pozorovatele nešlápli třeba na včelu nebo čmeláka, kteří s vervou sobě vlastní neúnavně přelétají z květu na květ.

   Všimli jste si? Veškerý chlad z těla i z duše, jako by zázrakem, zmizel. A to vše dokázala hudba!

   Netrvá dlouho a máme zde LÉTO. Sluneční paprsky jsou na vrcholu svých sil a neustále praží do země. Máte pocit, že se začínáte potit? Není nic snazšího, než si na chvíli odpočinout v milosrdném stínu u paty nějakého stromu, v jehož impozantní koruně překrásně zpívají ptáci, hledající stín stejně jako vy.

   Jednou k večeru se prudce zatáhne. Blesky se křižují na obloze jako smrtící meče v nelítostném souboji. Jako dělové salvy na počest vítězů i padlých doprovázejí tuto scénu hlasité hromy. 

   S rozedněním však není po ničivém nočním divadle ani památky. Obloha je opět jasně modrá a malý motýl třepotajíce křídly poletuje sem a tam nad pastvinami a lány jako předzvěst dalšího nádherného dne.

   Jak už to bývá, nic netrvá věčně. Nastává PODZIM. Listí na stromech se zbarvuje do neuvěřitelné palety barev. Říká se, že malíři oplývají geniální schopností navzájem rozlišit několikanásobně více odstínů než normální lidé, já však mám pocit, že díky jednomu geniálnímu hudebnímu skladateli mám, byť jen na pár minut, toto nadání také, i když jsem prachmizerný malíř.

   Listí ze stromů však stále zřetelněji mizí a stále zřetelněji se ochlazuje. Netrvá dlouho a vzduchem poletují první sněhové vločky. Mráz kreslí své divoké obrazy na okna a mohutné jehličnaté stromy, které byly ještě nedávno zality horkým letním sluncem, jsou  nyní pokryty bělostným sněhovým kabátem, stráně a úbočí se změnily v bílý polštář, … ale proč to vlastně povídám?! Vzdyť už jsme zpět v realitě, byť  se velmi úzce prolíná s naší imaginární poutí časem. Tak dokonalá může hudba být!