Pan Sen
Pan Sen
Byl krásný jarní podvečer. Rozžhavený sluneční kotouč se po úmorném dni pomalu chystal ke spánku a zvolna se loudal k západu. Seděl jsem na polorozpadlé zídce s výhledem na město a přemýšlel; přemýšlel o životě a jeho smyslu, o snech a jejich naplňování. Prostě mne přepadla taková ta nálada, která čas od času postihne snad každého - myslíte si, že nic vlastně nemá smysl, že svět je stvořen pro všechny ostatní jen ne pro vás a že sny jsou dobré jenom k tomu, aby se váš mozek nenudil. Když už mluvíme o těch snech, kdosi moudrý, z hlavy si na jeho jméno bohužel nevzpomenu, jednou řekl že „své sny zabíjíme tím, že je uskutečňujeme". S tím se nedá než souhlasit - představte si, že několik let sníte, dejme tomu, o krásném a také patřičně drahém novém autě. Ráno cestou do práce za volantem staré oprýskané škodovky pracuje vaše představivost na plné obrátky. Zvuk motoru, palubní deska, sedadla, tvar karoserie, řadící páka,…, to vše se za jízdy mění a najednou svíráte v ruce volant s emblémem vaší vysněné značky. Sešlapujete plynový pedál až k podlaze, zmítáni nefalšovanou radostí malého dítěte, právě obdarovaného novou hračkou. Tato pohádka má pochopitelně jepičí život - končí ve chvíli, kdy, doprovázeni kousavými poznámkami kolegů, odstavujete svoji prorezlou popelnici na čtyřech kolech na podnikovém parkovišti. Podobné sny se však opakují často, ať jdete kamkoliv pořád jsou vám v patách. V noci se budíte zpoceni, vždyť i řízení ve snu může být pořádná makačka, se vztyčenými chloupky na rukou, s divoce bušícím srdcem a příjemným mrazeným v zádech.
Z tohoto důvodu pečlivě spoříte každou korunu, každý haléř a jednoho dne dosáhnete patřičné sumy a můžete si svého plechového miláčka koupit. Cestou domů z autosalonu je vše, co bylo ještě tak nedávno snem najednou realita. Postupem času, rychleji než si vůbec uvědomujete, mrazení v zádech, bušení srdce i ona dětinská radost mizí. Střídá je šedivá všednost a také strach, obava z toho že vaši pojízdnou chloubu objede nějaký vandal korunou nebo že vám nenechavý a závistivý dědek odvedle vypustí gumy. Váš sen právě zaklepal bačkorami! Způsobů jak sny umírají je pochopitelně dlouhatánská řada - tohle byl jen jeden příklad za všechny.
Jak tak sedím, mžourajíce do slunce, rudě žhnoucího jako oheň na bájném Olympu, pomalu docházím k závěru, že hodím veškeré sny a ideály za hlavu - buď, a to se stává asi nejčastěji, se mi nepodaří je uskutečnit, anebo se mi to povede, a to je vlastně také špatně. Vzdyť v dnešním světě plném násilí, bolesti a nesplněných přání nemá ani žádné snění místo. Nechám se proto tímto světem slepě vést jako bezbranná plachetnice uprostřed ničivé vichřice - bez neuskutečněných snů přece nemůže být žádné zklamání. Vím, že to bude těžké, ale dokážu to! Musím to dokázat!
Tato myšlenka ve mně uzrávala jako jablko v rajské zahradě - chyběl už pouze nějaký Adam, který by ho utrhl.
Netuším jak dlouho tam byl, než jsem si ho všiml, nicméně faktem zůstává, že pohled na něj jako nepropustná hráz přerušil divoký tok mých myšlenek. Zanedbaný, špinavý, zarostlý, oblečený (dá - li se to tak říct) do čehosi zeleného, co snad kdysi bývalo kabátem, praotce Čecha pamatujících kalhot a polorozpadlých bot. Mastné vlasy, které neviděly hřeben několik týdnů, ne - li měsíců, mu spadávaly až na záda a Krakonoše připomínající plnovous také nebudil příliš dobrý dojem. Byl to prostě ten typ člověka, nebo lépe řečeno tvora, o kterého byste si neopřeli ani kolo.
V první chvíli jsem chtěl utéct, neboť jsem nabyl dojmu, že jeho zájem vzbudil můj napěchovaný batoh. Nakonec jsem ale zůstal; netuším, zda to byl nějaký šestý smysl, kdo mě ubezpečil, že se není čeho obávat, nebo jestli byly veškeré moje obranné reflexy ochromeny pohledem na něj - prostě nevím. Několik okamžiků jsme na sebe civěli, pak sáhl do kapsy, vyndal krabičku laciných cigaret, jednu si ležérně zapálil a nabídl mi. Když jsem posunkem odmítl, putovala krabička zpět a on sáhl do špinavé torny, které jsem si až dosud nevšiml, vytáhl láhev nutně zteplalého piva, žlutými zuby ji otevřel a zpola vyprázdnil, aby mi opět nabídl. Můj žaludek se začal vzpírat, a tak jsem opět jeho velkorysou nabídku nepřijal.
Následovalo další nejisté obhlížení, museli jsme vypadat jako nějací boxeři, kteří na začátku zápasu pouze nervózně poskakují po ringu a zpod přivřených víček se snaží odhalit slabiny soupeře. Jako první přerušil trapné ticho on: „Ty si vážně myslíš, že nemá smysl snít?" Cože?! Já jsem se asi dočista zbláznil! Ano jsem cvok, šílenec určený pro svěrací kazajku! To individuum mi musí číst myšlenky! Jiné vysvětlení totiž není možné, samomluvou snad, proboha, netrpím! „Pro - , pro -, prosím?" vykoktal jsem zmateně. Klidným a jasným hlasem svou otázku zopakoval. Znovu nastalo ticho; já si neznámého neustále přeměřoval od hlavy k patě a kupodivu už se mi nezdál tak odporný. První dobrý dojem na mne udělal jeho hlas. U tohoto typu ztroskotanců jsme zvyklí na poněkud hrubý a drsný tón a také na tak trochu "neandrtálskou" výslovnost. Tento hlas však zněl velmi příjemně, jaksi teple a měkce, jako kdyby patřil někomu jinému. Pak jsem si všiml vandrákových očí. Nepatřily notorikovi a neomalenci, nýbrž někomu velice citlivému, člověku, s nímž si osud tvrdě pohrál a který nebyl vždy takovýmto ubožákem. Tyhle věci prostě poznáte.
Konečně jsem mohl alespoň trochu klidným hlasem odpovědět: „Sny přinášejí pouze zklamání a bolest, čím víc člověk sní, tím méně je šťastný."
I skrz hustý namodralý oblak kouře vznášející se kolem nás jsem cítil jeho pronikavý pohled zavrtávající se mi až do morku kostí, podobně jako hladový červotoč napadající kmen stromu.
„Víš, chlapče, " pokračoval opět po delší odmlce, „je vidět, že jsi ještě, za prvé, příliš mladý a nezkušený a, za druhé, nejsi schopen plně vnímat svět kolem sebe. Kdybys to uměl, poznal bys, že tvůj, pokud možno spokojený, život je pouze sledem přání, splněných i nesplněných, která následují za sebou jako vláček o nekonečném počtu vagónků. Některé z nich jsou prázdné - to jsou nesplněná přání a neuskutečněné sny, jiné naproti tomu plné a představují i ta nejnepatrnější každodenní přáníčka a malé radosti díky kterým má smysl žít. Některá si ani neuvědomíš - připadají ti věcná a samozřejmá, další, jako příklad použiji tvůj příběh o vysněném automobilu, si uvědomuješ zatraceně dobře. Smiř se s tím, že jsou období, kdy je na nádražích plno zboží a většina vagónků našeho vláčku je plná, časem ale přijdou dny, týdny a možná i měsíce, kdy jsou nádražní sklady, a tím pádem i vláčky, prázdné. Ty možná jedno takové období prožíváš a, podobně jako drtivá většina lidí, kteří nevnímají správně vlastní život a neumějí se radovat z maličkostí, bys hned vše vzdal, hodil flintu do žita, nechal svůj vláček vykolejit a tím totálně pohřbil smysl svého života."
Snažil jsem se zoufale nalézt nějaké argumenty, nemůže mě přece tak snadno strčit do kapsy kdejaký ubohý vandrák, byť má příjemný hlas a živé a inteligentní oči.Můj mozek pracoval jako o život, ale postupem času jsem musel souhlasit s každým jeho slovem. Nevěděl jsem, pokolikáté už, co říct. Jedinou mojí jistotou bylo, že ten člověk bezpečně ví, co se mi honí hlavou. Pobaveně pozoroval mé rozpaky, mezitím si opět zapálil ( druhou, třetí, pátou, desátou….?) cigaretu a čekal až opět získám půdu pod nohama.
Nuže, nezbylo mi, než uznat, že má plnou pravdu a veškeré mé počáteční úvahy byly zcestné a zcela, jak se říká, mimo mísu. Zmohl jsem se i na otázku kdo je, odkud přišel, a jak je možné, že ví nad čím zrovna přemýšlím. Odpověděl tak nějak neurčitě - že prý nebude dlouho trvat a vše pochopím, jen musí nastat ten správný čas. To zní jako ze špatné pohádky, nemyslíte?
Sice mi to vrtalo hlavou, ale co na tom? Já si najednou připadal, jako bych se znovu narodil. Našel jsem, nebo spíše mi byl vrácen, smysl života. Najednou jsem měl chuť mluvit a začal jsem se zničujícím monologem o snech, každodenních malých radostech , splněných přáních, plných i prázdných vláčcích, o tom jak si začnu užívat i ta nejmenší pozitiva, která život přináší. Neznámý vypadal spokojeně a já jako bych si už nepovídal se zanedbaným bezdomovcem, ale s člověkem, který vás chytí za ruku ve chvíli, kdy se chystáte udělat chybný krok a spadnout do propasti, ze které není návratu zpět.
Mluvil jsem a mluvil, nevím jak dlouho. Často jsem zavíral oči při pohledu na zapadající slunce a začínal snít své malé sny. Najednou jsem si všiml, že sedím na zídce sám. Znovu jsem se považoval za blázna, rozhlížel jsem se všude kolem, jenže kam oko dohlédlo nebyl vidět žádný člověk. Přece se mi to nezdálo, nemohl jsem si dlouhé desítky minut povídat s kupou kamenů! Ne nemohl, protože všechno co mne stačil naučit pořád bylo ve mně. Kdo tedy byla ta osoba nevalného vzhledu, ale doslova a do písmene zlatého nitra, která mne opustila stejně náhle a bez varování jako přišla, a které jsem nestihl ani poděkovat? Snad jen… Ne, na to přece nevěřím, aby mne navštívilo ztělesnění mého vlastního snu, jež, ač hrozně zubožené, mi přišlo otevřít oči. Jiné vysvětlení však nenacházím, snad tento sen nechtěl zemřít, toužil se vrátit do své původní vznešené a neposkvrněné podoby, kterou mu sebrala moje nevšímavost a ignorance. Jedno je jisté, nezdálo se mi to, přísahám.
Nechte toho člověka ještě chvíli sedět na onom tajemném místě, člověka, který potřebuje najít nejlepší způsob jak oživit své pomalu umírající sny. Slunce již téměř ukončilo dlouhou nebeskou pouť a on tam sedí na kamenné zídce a široko daleko není a nebyla kromě něj živá duše. Snad jen lehce ušlapaná tráva nedaleko tohoto hledače sebe sama a v ní pomalu uhasínající cigaretový oharek jako by prozrazovaly nedávnou přítomnost někoho dalšího. Ale to je přece nesmysl, to bude asi nějaký omyl…