Jenčův blog, aneb každý už má webové stránky...

Představ si…

   Já vím, že nemáš čas, chápu, že spěcháš z práce, do práce, podat daňové přiznání, za milenkou nebo co já vím kam, ale přece se na chvíli zastav a…

 …představ si…

   Vyjdeš ven, oděn do svetru, teplých zimních kalhot,  péřové bundy a jako vždy v průběhu zdánlivě nekonečné zimy s očekáváním, co všechno tě zase bude zábst a jakou špatnou náladu budeš díky podbízivě depresivnímu počasí mít. Vyjdeš tedy před dům, zamračen už dopředu, tak nějak preventivně. "Ale ouha, copak se to děje?" zeptáš se sám sebe, když tě místo mrazivého biče zimy přivítá venku překvapivě teplý sluneční paprsek, jenž, možná ještě příjemněji než ta milenka, za kterou jsi měl namířeno, hladí tvou tvář. Jdeš dál a dotýkají se tě stále nové a nové ruce - teď už nepůsobí příjemně pouze na tvůj obličej, ale především jaksi zevnitř. Ano, zevnitř - na duši, kterou, jak ses téměř oprávněně domníval, nenávratně zmrazila paní Zima. Sluneční paprsky ji však znovu objevily, podobně jako objevil Kryštof Kolumbus Ameriku a políbily, stejně jako šlechetný princ, který probudil Šípkovou Růženku.

   Právě jsi dostal nápad, před chvílí by ti připadal naprosto dětinský a slaboduchý, ale nyní jsi poněkud jiný člověk. Jdeš tedy za hlasem svého srdce, do prvního parku, který ti přijde do cesty, zde si sedáš na lavičku, mhouříš oči při pohledu na sluneční kotouč a necháváš se unášet jako křehká rybářská bárka na oceánu pocitů a vjemů, které se na tebe valí s prudkostí Niagarských vodopádů. Připadal sis až do teď jaksi slepý, hluchý a bezcitný tvor naprosto neschopný vnímat krásu kolem sebe? To se není co divit, protože na očích jsi měl jakési klapky, v uších špunty a tvé citové schopnosti spočívaly utopeny kdesi na dně, pod všemi depresemi, pesimismem a beznadějí, jako Titanic. Najednou ti však neviditelný kočí sundal klapky z očí, a ty  vidíš sněženku, neklamný znak jara, která, jako jakýsi předvoj všech dalších rostlin, hrdinně vyrazila uprostřed podezřele se zelenajícího trávníku. Špunty z uší jsou také v nenávratnu a ty slyšíš ptáky, kteří svým rozpustilým zpěvem vytvářejí působivou hudební kulisu jarnímu divadlu.

   Zatímco je ptačí filharmonie uprostřed další skladby, kterou by nedokázal zkomponovat ani sebelepší hudební skladatel, tobě přistála na ruce včela. Pilná dělnice hledající na prvních kvítcích sladký nektar si tě zřejmě spletla s…   MOMENT!!! Ta včela ti sedla na holou ruku?! To jako znamená že sis sundal bundu? Samozřejmě že sundal, aniž bys to vůbec postřehl, a s ní jako bys odhodil i poslední zbytky těžkého zimního závaží a nyní necháváš měkký a teplý jarní vzduch hýčkat tvou kůži.

   Přeješ si, aby tato chvíle nikdy neskončila, abys měl známé v Greenwichi, kteří by, uchváceni stejně jako ty, zastavili čas a všichni společně byste si mohli vychutnávat tu nádheru. Přirozeně, není to možné, ale za několikavteřinovou úvahu to snad, proboha, stálo, nemyslíš? 

   Nechávám tě tedy se srdcem otevřeným dokořán v klidu sedět uprostřed probouzející se přírody, jako hříbek ve středu nekonečného mechu, jako rybu ztracenou v průzračných křišťálových vodách, a půjdu hledat další oběť; dalšího zdánlivého slepce, jemuž stačí pouze otevřít oči a uvidí tu nesmírnou krásu, která ho obklopuje na každém kroku a které si dosud nedokázal všimnout.

   Tak co, že není marné se občas zastavit a představit si něco krásného? Jestli chceš ale zažít něco ještě skutečnějšího, tak si obleč svou péřovou bundu, vyjdi před dům stejně naštvaně a pesimisticky jako každý den, rozhlédni se a…

  …a teď už si nic nepředstavuj, teď už jen vnímej - je tu JARO!