Jdi na obsah Jdi na menu
 


Překážky vstupu Turecka do Evropské unie

27. 1. 2010

Úvod

        Během posledních pěti let se Evropská unie (dále také EU) ve dvou vlnách rozrostla o celkem dvanáct nových států. Je nepochybné, že toto masivní rozšíření muselo nutně znamenat rozsáhlé změny v mechanismech fungování EU, ve vztazích mezi jednotlivými členy i v dalších oblastech. O to víc je na pořadu dne otázka eventuálního dalšího rozšíření a potažmo rizik s tímto rozšířením pevně spojených. V současné době jsou kandidátskými zeměmi pro vstup do Evropské unie Chorvatsko, Makedonie a nejdéle čekající kandidátskou zemí je Turecko. Tato seminární práce si neklade za cíl deskripci či dokonce komparaci jednotlivých kandidátských zemí, byť by se nepochybně jednalo o studii zajímavou, nýbrž se pokouší o nalezení a definování překážek, které brání přijetí Turecka do EU.

            V první fázi této práce tedy bude stručně představeno Turecko jako kandidátská země, včetně stručného nastínění dosavadního průběhu přístupových jednání, aby bylo možno v následujících kapitolách hledat a popisovat rizika a překážky přijetí této země do Evropské unie. Tyto faktory budou představeny jednak z pohledu EU jako celku, ale zároveň i z perspektivy Turecka coby kandidátské země. Cílem práce v žádném případě není vytvořit ideologický koncept proti začlenění Turecka do Evropské unie; tato práce se pouze snaží souborně prezentovat fakta, která v současné době působí jako překážky a potenciální rizika turecké integrace. Předkládaná seminární práce nehodlá pouze vyjmenovat výše zmíněné překážky, ale zároveň zhodnotit a v souvislostech kriticky posoudit jejich vážnost a důležitost.

Turecko jako kandidátská země Evropské unie

             Prvotní snaha Turecka o příklon k Evropě má své kořeny již ve 20.letech minulého století, když se k evropskému směřování své země přihlásil zakladatel moderního Turecka Mustafa Kemal (Molek 2003: 183; History of Turkey – EU Relations). Prvotní oficiální žádost od přidružení k Evropskému hospodářskému společenství (dále také EHS) podalo Turecko již jako člen Rady Evropy a Severoatlantické aliance v roce 1959, tedy krátce po založení EHS. Důležitým mezníkem ve vztazích Turecka a Evropské unie byla Ankarská dohoda podepsaná dne 12.září 1963 s účinností od prosince následujícího roku. Tento dokument upravoval průběh příprav Turecka na plné přistoupení k EHS pomocí tří dlouhodobých postupných fází. O dlouhodobosti těchto fází netřeba polemizovat, neboť Ankarská dohoda je i v současné době základním dokumentem vztahů Turecké republiky a EU (History of Turkey – EU Relations). Tzv. Dodatečný protokol z roku 1970 pak upravoval zejména hospodářské aspekty ohledně vývozu Turecka do zemí Evropského společenství (dále také ES) atd.

            Po uklidnění kritické situace způsobené eskalací kyperského problému a vnitrostátním převratem v Turecku byla v roce 1987 podána žádost o plné členství této země v ES. Jak poznamenává Pavel Molek, toto období nebylo z mnoha důvodů pro podání Turecké žádosti příznivé (podrobněji viz. Molek 2003: 184). Hodnotící zpráva Komise byla zveřejněna až v únoru roku 1990 a obsahovala značné množství výtek k turecké připravenosti na vstup, ať už se jednalo o ekonomické či legislativní otázky. Členské státy se nijak konkrétně nevyjádřily o Tureckém vstupu, natožpak o jeho přesnějším datu; spíše se do popředí zájmu dostala otázka vytvoření celní unie ES a Turecka jako další postupný krok, byť bez konkrétní záruky dalšího vývoje a bez garance plného začlenění. Tento proces byl kompletně dotvořen v roce 1995 (Štěrba 2006: 3).

            Lucemburský summit v roce 1997 otevřel možnost zahájení přístupových rozhovorů se skupinou dalších států, mezi kterými ovšem Turecko stále chybělo, byť jeho úsilí o vstup do EU bylo deklarováno velmi jasně. Do skupiny kandidátských zemí bylo Turecko zařazeno až o dva roky později v Helsinkách. Přístupové rozhovory jako takové s ním však zahájeny nebyly, neboť výhrady ze strany Evropské unie byly stále velmi zřetelné. Turecko  za této situace  mělo alespoň možnost čerpat finanční prostředky z předvstupních fondů EU (Štěrba 2006: 3).

I přes dílčí úspěchy a zlepšení se rozsáhlé výhrady EU k turecké připravenosti objevovaly i v dalších letech, příkladem může být hodnotící zpráva Komise z roku 2000[1]. Ta sice uznávala částečné pozitivní posuny prakticky ve všech problematických oblastech, zároveň však upozornila na celou řadu přetrvávajících nedostatků. Kritizována tak byla slabá kontrola armády, naopak centralizace politické moci a slabá lokální autonomie, nedostatky v činnosti státní správy, slabé zakotvení a ochrana lidských práv, problémy při ochraně menšin atd. V ekonomické oblasti sice Komise zaznamenala značné pokroky, přesto však přetrvávají značné ekonomické rozdíly mezi Tureckem a zeměmi EU, které by vstup značně ztížily[2].   

            Další posun v pozici Turecka nastal v roce 2004. Hodnotící zpráva Komise sice opět shledala celou řadu nedostatků, například v oblasti soudní nezávislosti, na druhou stranu však deklarovala významné posuny kupředu. Pozitivně bylo hodnoceno turecké přijetí významných dokumentů zakotvujících lidská práva, snaha této země posunout svou legislativu blíže evropským standardům či další ekonomické úspěchy. Celkově byl zaznamenán výrazný turecký posun v naplňování kodaňských kritérií[3]. Na tomto základě bylo na konferenci v Bruselu v prosinci 2004 rozhodnuto, že negociace s Tureckem budou oficiálně zahájeny ke 3.říjnu následujícího roku. V listopadu roku 2006 však byla jednání v celkem osmi bodech přerušena, neboť Evropská komise shledala, že Turecko neplní přístupové podmínky vyplývající z Dodatku k Ankarské dohodě. V následujících letech byla jednání v těchto kapitolách postupně obnovována (Chronology of Turkey – European Union Relations).

Geografické, kulturní a náboženské problémy

             Jak vyplývá z předchozí kapitoly, Turecko vykazuje oproti dalším kandidátským a pochopitelně i proti členským zemím Evropské unie mnoho specifik. V dalším textu se nehodlám nijak striktně držet kritérií z hodnotících zpráv Komise či jednotlivých přístupových kapitol; naopak se pokusím vymezit problematické oblasti, které znesnadňují vstup Turecké republiky do Evropské unie.

Jasně zřetelná jsou například geografická specifika. První námitkou proti začlenění Turecka může být například to, že se jedná o stát, jehož část spadá mimo evropský kontinent. Evropská integrace by se tím pádem posunula jaksi mimo evropský rámec. V tomto případě lze ovšem snadno oponovat tím, že Turecko, byť se jeho celá rozloha nenachází v Evropě, je se starým kontinentem výrazně historicky spojeno. Osmanská říše byla v rámci Evropy výrazným evropským mocenským hráčem již v 16.století a i když její vliv postupem času výrazně ochabl, historický kontext zasazuje Turecko do kontaktu s evropskými státy. V tomto ohledu lze pochopitelně namítnout, že role Turecka, respektive Osmanské říše, byla v historii často negativní ve formě výbojů a s nimi spojených válek.

            Ještě větší problém než to, že část Turecka leží mimo starý kontinent a má ne zcela pozitivní historické vztahy s Evropou, lze spatřovat ve faktu, že případným připojením Turecka by EU získala přímou hranici s problémovými státy Blízkého východu, jako jsou Írán, Irák či Sýrie (Molek 2003: 183).  Bezprostřední kontakt s takto nestabilním regionem by mohl pro Evropskou unii znamenat značná rizika a ohrožení bezpečnosti a možnost eskalace nejrůznějších konfliktů. Je tudíž na důkladném zvážení, zda je v zájmu EU se rozšiřovat až do tak blízkého kontaktu s výše zmíněnými nestabilními zeměmi, či zda je riziko v tomto případě příliš velké.

            Dalším (a neméně problematickým) faktorem je kulturně etnický charakter Turecka. Zatímco čistě geografický problém lze alespoň částečně vyvrátit v historickém kontextu, etnické a kulturní překážky jsou v případě Turecka jen těžko zpochybnitelné. Zatímco státy současné evropské sedmadvacítky jsou z hlediska náboženství křesťanské, v této zemi žije téměř 80 % muslimského obyvatelstva a křesťané zde představují výraznou menšinu. V tomto ohledu tak lze Turecko vnímat jako značně odlišného aktéra od dalších států EU. Přesto i v tomto ohledu lze polemizovat o tom, zda náboženské složení představuje výraznou překážku vstupu Turecka do Evropské unie, nebo zda se jedná pouze o integraci nového člena s odlišnou náboženskou skladbou obyvatelstva, která nebude mít do budoucna žádný negativní vliv. Tímto negativním vlivem se myslí náboženské střety nebo pohyb většího počtu muslimského obyvatelstva po Evropské unii a jeho rizikovou konfrontaci s původním křesťanským obyvatelstvem jednotlivých zemí. V tomto ohledu tak může Turecko pro Evropskou unii představovat na jedné straně jakousi integrační výzvu, z druhého pohledu však může znamenat nejistotu a hrozbu.

            Kulturní odlišnosti nabízejí v tureckém případě ještě alespoň jednu analytickou rovinu. Jedná se o to, že již v současné době Evropská unie představuje značně heterogenní útvar, sdružující širokou škálu značně kulturně odlišných států, které ovšem přece jen sdílejí jakési společné hodnoty a tradice. Je nezpochybnitelné, že integrace takto kulturně, historicky i zvykově rozdílných zemí je záležitostí krajně složitou, o to větším problémem by mohlo být případné přistoupení kulturně dále odlišného Turecka. V tomto případě je třeba zvážit, zda je EU připravena na takový stupeň kulturní a tradiční zátěže, který by přistoupení Turecka nutně znamenalo.

Ekonomické problémy

             Ještě závažnější překážky vstupu Turecka do Evropské unie pak představují ekonomické problémy, které tato země má. Zásadní otázka je nasnadě: je turecká ekonomika schopna fungovat v prostředí a především v konkurenci ekonomik členských států EU? Jak již bylo deklarováno v části věnované tureckému přibližování k Evropské unii, hodnotící zprávy Komise sice kvitovaly pozitivní vývoj a posilování ekonomiky Turecka, zároveň však prezentovaly stále celou řadu výhrad.

            Je jen těžko zpochybnitelné, že turecká ekonomika doposud nedosahuje úrovně ekonomik států EU. Úroveň hrubého domácího produktu sice v průběhu posledních let výrazně stoupla, nicméně HDP v hodnotě přibližně 12.000 USD za rok 2008[4] na jednoho obyvatele představuje například pouze necelou polovinu HDP České republiky. Lze namítnout, že rozdíly mezi Tureckem a posledními přijatými zeměmi, tedy Rumunskem a Bulharskem, nejsou v oblasti hrubého domácího produktu na jednoho obyvatele nijak markantní. Koneckonců ani za Maďarskem či Polskem turecká ekonomika nezaostává nijak propastně.

Zůstaňme však u komparace s Rumunskem a Bulharskem. Za stejný rok vykázalo Bulharsko HDP ve výši 12.900 USD a Rumunsko dokonce jen 12.300 USD. Zásadní rozdíl mezi těmito státy však spočívá v jejich velikosti. Turecko, které v lidnatosti poráží i Velkou Británii a Francii, by se v případě vstupu stalo po Německu druhou nejlidnatější zemí unie se svými téměř 77 miliony obyvatel. Obyvatelstvo Rumunska a Bulharska dohromady netvoří ani polovinu tohoto počtu a i přesto znamenalo jejich přistoupení pro EU značnou zátěž.

            Pro Evropskou unii by tak bylo krajně obtížné absorbovat zaostalou ekonomiku tak velké země jako je Turecko. Dalším ekonomickým ukazatelem, který podporuje obavu ze začlenění turecké ekonomiky do EU, je fakt, že v této zemi žije zhruba 20 % obyvatel pod hranicí chudoby. Toto číslo je sice srovnatelné například s údajem z Rumunska či ze Slovenska, hrozbu zde opět představuje Turecká velikost; více než pětina lidí pod hranicí chudoby z téměř 77 milionů obyvatel znamená značné ekonomické riziko. I v oblasti inflace nejsou turecké údaje nikterak pozitivní. Inflace v Turecku mezi lety 2007 a 2008 meziročně stoupla o téměř 3 % a současný výsledek 10,4 % řadí tuto zemi hluboko pod evropský průměr. Abychom dokončili komparaci, je však nutno uvést, že například v Bulharsku je inflační míra ještě o zhruba 2 % vyšší. V dalších zemích EU je ovšem inflace na nižších hodnotách.

            Je tudíž nezpochybnitelné, že z ekonomického hlediska by byl v současné době turecký vstup do Evropské unie značně nevýhodný, neboť ekonomika této země je i přes postupný růst stále velmi zaostalá, což v kombinaci s velikostí Turecka tvoří značné riziko. Posledním údajem, který bude zmíněn, je skladba tureckého hospodářství. I přesto, že toto hospodářství prošlo v posledních letech značnou modernizací, lze konstatovat, že se stále jedná o zemi značně zemědělskou. Právě v primárním sektoru zde pracuje téměř třetina lidí, což představuje propastný rozdíl oproti většině zemí EU, snad s výjimkou Rumunska. Transformace turecké ekonomiky si tak vyžádá ještě delší časové období na to, aby se přiblížila úrovni stávajících členů EU. Začlenění Turecka v současné ekonomické kondici by znamenalo velké riziko nejen pro hospodářství Evropské unie, ale i pro samotné Turecko, neboť jeho ekonomická ztráta na EU je stále propastná. Jak přesně by se tato ekonomika vyrovnala se vstupem do EU lze sice jen odhadovat, tyto odhady však jen stěží mohou být nějak optimistické.

            Lze tedy celkově konstatovat, že současná ekonomická situace představuje jednu z nejvážnějších překážek tureckého vstupu do Evropské unie. Případné přidružení této země k EU by znamenalo značné ohrožení hospodářství unie jako celku a zároveň riziko pro ekonomiku samotného Turecka. Současná situace vyžaduje tudíž trpělivost a ekonomickou podporu ze strany EU tak, aby se rozdíly postupně zmenšovaly a případný vstup Turecka do Evropské unie v budoucnosti nezpůsobil takový hospodářský šok, jaký by způsobil v současné době.

Problematika dodržování lidských práv v Turecku

             Další oblastí, v níž je možno identifikovat překážky začlenění Turecka do EU, je otázka lidských práv a jejich dodržování. Lze namítnout, že tato oblast souvisí s problematikou kulturních a historických překážek tureckého vstupu. Daleko spíše než s tradicemi a zvyky tato otázka souvisí s úrovní demokracie v Turecku. Je přitom nabíledni, že do EU může být přijat výhradně stát s fungujícím demokratickým politickým systémem. Dodržování lidských práv a svobod je přitom jedním ze základních předpokladů funkčnosti demokratického politického zřízení.

            O problémech při dodržování lidských práv v Turecku se zmiňovaly i hodnotící zprávy Komise. Ačkoliv Turecko v posledních letech přijalo několik dokumentů garantujících lidská práva, stále se tato země potýká s událostmi, které však garance lidských práv a demokratické jistoty zpochybňují. O takovýchto událostech každoročně referují zprávy organizace Amnesty International[5]. Mezi hlavní nedostatky v Turecku podle těchto zpráv patří například omezování svobody projevu, zneužívání pravomocí veřejných činitelů, diskutabilní soudní procesy, potlačování práv menšin (ať už etnických, či například homosexuálů), porušování práv žen a další oblasti. Turecko tak má oproti zemím Evropské unie značný deficit i v případě dodržování lidských práv a svobod. Tento fakt lze bohužel konstatovat i přesto, že Turecké orgány deklarují snahu tyto nedostatky odstranit. Nicméně prozatímní výsledek vykazuje stále nedostatky. Problematika lidských práv tak představuje značnou překážku tureckého vstupu do EU. Zatímco například kulturní a historické odlišnosti lze zpochybnit a relativizovat, o vážnosti nedostatků v této oblasti je možno jen stěží polemizovat. 

Závěr

             Jak vidno, překážek vstupu Turecka do Evropské unie je stále celá řada. Ačkoliv zprávy hodnotící Komise kvitují celou řadu pozitiv a zlepšení, stálé zůstává mnoho nedostatků a obav. O části těchto nedostatků lze však polemizovat. Do této skupiny patří například aspekty ohledně historických a kulturních problému Turecka. Historické vztahy této země se státy dnešní EU sice byly značně napjaté a často se odehrávaly ve válečné rovině, snadno však lze namítnout, že je nutné řešit současnost a nikoliv minulost. O tom, že historie Turecka je s Evropou spjata můžeme jen těžko polemizovat.

            Podstatnější problém představují kulturní a civilizační odlišnosti Turecka. I přes provázanost s vývojem Evropy se jedná o stát se značně jinou kulturou a zvyky – a v neposlední řadě rovněž s odlišným náboženstvím. Tento fakt představuje riziko spojení převážně křesťanské Evropy s muslimským státem a pochopitelně s tím spojené potenciální konflikty. Nebezpečí může představovat i volný pohyb tureckého muslimského obyvatelstva po zemích EU. V tomto případě zůstává otázkou, zda EU hodlá chápat tento problém jako výzvu pro další integraci, nebo spíše coby riziko. 

Další překážku tureckého vstupu představuje jeho geografická poloha. V případě přistoupení Turecka k EU vyvstává oprávněná obava z toho, že se přímými sousedy Evropské unie stanou nestabilní země jako Irák či Sýrie. Turecko by tak přestalo vykonávat jakousi nárazníkovou funkci a EU by byla vystavena nestabilitě regionu Blízkého východu. Tento fakt představuje opět značné riziko a obavy z následujícího vývoje.

Pravděpodobně nejsložitější rovinu překážek vstupu Turecka do EU představuje úroveň jeho ekonomiky. Byť se výkonnost tureckého hospodářství za poslední dobu zlepšila, stále ještě jej dělí od průměru Evropské unie hluboká propast. Tento problém je ještě znásoben velikostí Turecka; tak obrovský aktér s tak zaostalou ekonomikou by v rámci Evropské unie způsobil značný ekonomický otřes. Rovněž turecké hospodářství jako takové by mohlo být šokem ze vstupu ohroženo. Ekonomická úroveň tak v případě Turecka představuje v současné době asi nejvážnější překážku vstupu do EU. Řešení této situace je dlouhodobé: postupné ekonomické reformy a zároveň pomoc od Evropské unie.

Jako poslední překážka byla identifikována rovina lidských práv. Státy sdružené v EU jsou spojeny nejen formálně, ale i na určité ideové bázi. Spojuje je úcta k demokracii a s tím spojenému dodržování lidských práv a svobod. Turecko de iure disponuje také demokratickým politickým systémem, de facto zde ovšem stále dochází k porušování svobody projevu, svobody sdružování, svobody vyznání, k porušování práv menšin či k porušování rovnoprávnosti muže a ženy a k dalším problémům. Byť i v této oblasti registrujeme značný pokrok, situace stále vykazuje jisté nedostatky. Jejich odstranění však nemusí být tak dlouhodobé jako v případě ekonomických problémů.

Seznam použité literatury

 Amnesty International. (http://www.amnesty.org).

CIA The World Factbook. On-line text

    (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/index.html).

History of Turkey – EU Relations. On-line text

   (http://www.abgs.gov.tr/index.php?p=111&l=2).

Chronology of Turkey – European Union Relations. On-line text

   (http://www.abgs.gov.tr/index.php?p=112&l=2).

Molek, Pavel. 2003. Lucemburská skupina. Polsko, Česká republika, Maďarsko, Slovinsko,

    Estonsko, Kypr, (Turecko). In: Fiala, Petr, Pitrová, Markéta (eds.). Rozšiřování ES/EU.

    Brno. MPÚ.

Secretariat General for EU Affairs (http://www.abgs.gov.tr).

Štěrba, Václav. 2006. Evropská Unie a Turecko (přístupové rozhovory). On-line text

   (http://www.psp.cz/kps/pi/PRACE/pi-3-055.pdf).



[1] Zprávy Komise z let 1998 – 2008 jsou on-line dostupné z (http://www.abgs.gov.tr/index.php?p=123&l=2).                                               

[2] Kompletní znění hodnotící zprávy za rok 2000 on-line dostupné z (http://www.abgs.gov.tr/files/AB_Iliskileri/Tur_En_Realitons/Progress/Turkey_Progress_Report_2000.pdf).  

[3] Kompletní znění hodnotící zprávy za rok 2004 online dostupné z (http://www.abgs.gov.tr/files/AB_Iliskileri/Tur_En_Realitons/Progress/Turkey_Progress_Report_2004.pdf).     

[4] Veškeré ekonomické údaje v této práci jsou převzaty z on-line zdroje CIA The World Factbook (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/index.html).    

[5] Tyto zprávy jsou on-line dostupné z on-line zdroje (http://www.amnesty.org/en/region/turkey).    

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

re:

(Jenča, 7. 3. 2010 7:38)

Tatínku, a Tobě se to jako líbí?! :-)

pochvala

(Táta, 4. 3. 2010 11:29)

Kocoure, jsi fakt dobrej!!!