Max Weber - Politika jako povolání
Se jménem Maxe Webera (1864 – 1920) se setkáváme nejčastěji v souvislosti se sociologií, neboť je považován za jednoho ze zakladatelů tohoto vědního oboru. Vymezení jeho práce je však mnohem širší. Ve Weberových četných a rozsáhlých dílech nalezneme vzájemné hluboké prolínání ekonomie, kultury, politiky a již zmíněné sociologie. Nyní se zaměříme na jeho názory týkající se politiky a politické vědy. V této práci budu vycházet především z Weberovy přednášky s názvem „Politika jako povolání“, v níž se mj. zamýšlí nad tím, co si pod pojmem politika máme vůbec představit a jak by se měla vykonávat. Také zkoumá důvody, proč mají lidé potřebu politiky se aktivně účastnit.
V očích Maxe Webera je politika otázkou moci. Politikům jde pouze o to, aby se mohli podílet na řízení státu, neboli, chtějí uchopit část moci do vlastních rukou. Důvody k takovému chování jsou podle Webera dvojí. Buď člověk usiluje o uskutečnění nějaké obecně prospěšné činnosti, nebo jsou jeho důvody ryze osobní a chce pouze požívat „pocit prestiže, který moc dává".
Podle Webera jsou politiky vlastně všichni lidé. V drtivé většině se však jedná pouze o „příležitostnou politiku“. Příležitostným politikem se stane člověk ve chvíli, kdy vhazuje svůj volební lístek do urny nebo například vyjádří na veřejnosti svůj souhlas s určitou politickou tezí. Naopak „politikem z povolání“ je ten, kdo z nějakého důvodu bere politiku jako svoji hlavní pracovní náplň. Tuto skupinu Max Weber rozdělil do dvou kategorií. Na ty, kteří žijí z politiky a na ty, jež žijí pro politiku. Prvně jmenovaná část bere politiku jako zdroj obživy a je na ní finančně závislá. Podmínkou pro to, aby mohl někdo žít pro politiku je jeho naprostá hmotná zabezpečenost, neboť takový člověk nehledá v politice prostředek finančního zajištění, nýbrž si klade vyšší cíl., Kupříkladu touží po moci, kterou politika skýtá.
V další části přednášky se autor věnuje fenoménu politických stran, které vnímá jako organizace, jejichž prostřednictvím mohou lidé politiku ovlivňovat, ať už jako „příležitostný politik“, či „politik z povolání“. Weber si rovněž uvědomil spjatost role politických stran s postupným rozšiřováním volebního práva a přechodem k zastupitelské demokracii. Pokud se týče vedení stran, Max Weber považuje za nutné, aby v jejich čele stála výrazná osobnost se silnými demagogickými schopnostmi, která dokáže svým vystupováním ovlivnit voliče a straně zajistit potřebnou podporu. Když se podíváme na cíle takového stranického vůdce, nečekejme žádné ušlechtilé mety; cílem je pouze úspěch ve volbách a s ním spojený nám již důvěrně známý fenomén moci. Prostředkem k dosažení volebního vítězství nejsou ušlechtilé prostředky, zásady a vize, nýbrž snaha pomocí slibů ve stranickém programovém prohlášení přilákat co možná nejvíce voličů.
Prostřednictvím chování politických stran se dostáváme k poslednímu bodu, kterým se budeme v souvislosti s Maxem Weberem zabývat. Je to možnost aplikace etiky v politice. Jak vidno, snaha politiků získat voliče prostřednictvím populismu a slibů namísto určitých ideálů a postojů příliš etická není. Je pro etiku vůbec v politice místo?
Max Weber je v tomto ohledu značně skeptický.Domnívá se, že etiku nelze aplikovat v prostředí, ve kterém se nachází moc, která je přirozeně spjata s násilím a nadvládou jedněch nad druhými.
Jak je z předchozích odstavců jasně patrné, základní pojem, který v oblasti politické vědy s Maxem Weberem zůstane spjat, je „moc“. Tu Weber chápe jako základní motivaci lidí pro účast na politickém životě .Dosažení moci je z nejrůznějších důvodů ústřední metou všech politiků. Politika tedy představuje jakousi imaginární arénu, v níž politici na nejrůznějších úrovních bojují o to, aby z koláče moci uzmuli co možná největší část. Musím uznat, že v tomto pohledu je i po uplynutí 86 let od Weberovy smrti velká dávka pravdy.