Michal Kubát - Postkomunismus a demokracie
Jak již napovídá samotný název, monografie Michala Kubáta se zabývá analýzou politického vývoje postkomunistických zemí ve středovýchodní Evropě, respektive otázkou demokratické konsolidace tohoto teritoria. Sám autor si v úvodu klade za cíl předložit celistvou publikaci založenou na vlastních dříve publikovaných textech. Kubát rovněž deklaruje úmysl zpřístupnit své dílo širší veřejnosti (byť se, dle jeho slov, v žádném případě nejedná o populární text) a s tím spojené rozhodnutí práci zjednodušit absencí odkazů na konkrétní literaturu (s.10). Publikace je tedy doplněna pouze poznámkami s vysvětlujícím textem a seznamem použité literatury. Tento fakt můžeme z hlediska odborného pohledu na formální náležitosti odborných textů považovat za výrazný nedostatek, nicméně vzhledem k zaměření na širší čtenářskou veřejnost lze toto rozhodnutí plně pochopit.
Z hlediska kompozičního je Kubátova publikace rozdělena do deseti kapitol. Po krátké úvodní kapitole o přístupu ke zkoumání dané problematiky je zařazen oddíl věnovaný obecnému pohledu na demokratickou konsolidaci v prostředí středovýchodní Evropy, následují tři kapitoly o politických režimech v tomto teritoriu. Šestá a sedmá kapitola se zabývají volebními, respektive stranickými systémy v semikonsolidovaných a konsolidovaných demokraciích. Již z tohoto výčtu je jasné, že se autor pokouší o postihnutí co možná největšího počtu aspektů dané problematiky. Osmá a devátá kapitola se dosavadnímu rámci Kubátova díla poněkud vymykají; jedná se o dva exkursy, z nichž první se zabývá komparací pravice ve vybraných zemích a druhý řeší pozici KSČM v politickém systému České republiky. Kubát své poznatky shrnuje ve stručném závěru, který svou délkou odpovídá celkovému skromnému rozsahu publikace.
V následující fázi se budu v uvedeném pořadí zabývat jednotlivými kapitolami podrobněji. Poté, co v krátkém úvodu autor popisuje pozitiva komparativní metody zkoumání a aspektů jejího využití pro oblast postkomunistických zemí, zabývá se ve druhé kapitole možnostmi a perspektivami demokracie v postkomunistickém prostředí. S Michalem Kubátem musíme souhlasit v tom, že pád komunismu lze považovat za jednu z nejzásadnějších událostí 20.století. Autor stručně nastiňuje současný pohled na problematiku demokratizace, aby věnoval větší pozornost palčivému problému demokratické konsolidace, respektive snaze najít odpověď na otázku, proč většina postkomunistických zemí plné konsolidace stále nedosáhla. Kubát na tuto oblast nahlíží ve dvou rovinách, teoretické a praktické. Je nutno poznamenat, že v této oblasti nepřináší práce Michala Kubáta žádné významnější nové poznatky; teoretický pohled se nese ve znamení prezentace kritérií, poznatků a závěrů významných světových vědců (Huntington, Linz atp.), praktická část pak znamená přehled stupně konsolidovanosti demokracie v jednotlivých zemích středovýchodní Evropy. Poté, co tento výčet M.Kubát doplňuje přehlednou tabulkou (s.27), je jasné, že svou publikaci skutečně nepojal jako úsilí vnést do odborného diskursu nějaké přelomové poznatky, nýbrž že se snaží současný pohled na danou tématiku analyticky a přehledně zpracovat.
Třetí kapitola řeší politické režimy ve střední Evropě. V souladu s deklarovaným úmyslem zpřístupnit své dílo širší čtenářské veřejnosti autor zařazuje i krátkou obecnou zmínku o teorii a typologii politických režimů, jež by ve striktně vědecké práci své opodstatnění nenašla. Po tomto úvodu do dané tématiky Kubát předkládá deskripci situace před rokem 1989, zmiňuje proces přijetí nových ústav po tomto přelomovém roce a konečně se zabývá i praxí výběru nových politických režimů v postkomunistické Evropě.
Na konci třetí kapitoly klade Michal Kubát závažnou otázku: „Proč jednotlivé státy středovýchodní Evropy daly přednost tomu kterému režimu?“ (s. 39). Ačkoliv autor uznává, že najít uspokojivou odpověď, či vysledovat nějaké šablony mezi charakterem států a výběrem politických režimů je de facto nemožné (s.40), v kapitole následující se do zkoumání problematiky politických režimů pouští opětovně. Podobně jako ve druhé kapitole Kubát nabízí nástin současné vědecké debaty v této oblasti. Je bezesporu přínosné, že se Michal Kubát s touto deskripcí nespokojí a naopak nachází řadu sporných momentů zejména v argumentaci polského vědce J.J.Wiatra. Tyto nesrovnalosti se týkají zejména toho, že Wiatr při argumentaci pro a proti jednotlivým režimům do značné míry opomíjí rozdíly v demokratické konsolidaci daných zemí. Pokud se týče faktického rozšíření politických režimů v daném teritoriu, převažují systémy parlamentní (potažmo deformované systémy blížící se parlamentním), nicméně najdeme zde i poloprezidentské režimy (s.52-53). Kubát tak poskytuje jasný důkaz, že o univerzálním režimním uspořádání postkomunistických zemí hovořit rozhodně nemůžeme.
Pátou kapitolu autor zasvětil praktickému fungování politických režimů, konkrétně rozboru funkce všech tří složek státní moci. Nejprve tak věnuje pozornost pozici a významu parlamentu v jednotlivých zemích, následně dostává prostor moc výkonná, tedy vláda a prezident. Autor pochopitelně nezůstává dlužen ani zmínku o významu ústavního soudnictví. Nesporným přínosem této části je přehledné tabulkové vyjádření autorových poznatků, které značně zlepšuje orientaci v různých aspektech a pravomocech těchto orgánů a usnadňuje jejich komparaci. Přehlednost tabulkového znázornění nesporně uvítá zejména široká čtenářská veřejnost, ale na škodu nebude ani pro čtenáře z odborných kruhů.
I následující šestá kapitola se zabývá jedním z významných aspektů praxe politických režimů, totiž volbami a volebními systémy. Zařazení tohoto tématu je zcela logické, neboť, řečeno slovy Michala Kubáta, „bez svobodných voleb nemůžeme o demokracii vůbec hovořit“ (s.63). Proto je věnován prostor přechodu od nesoutěživého volebního systému v komunistických zřízeních, přes vysvětlení čtyř způsobů, kterými se mohly projevit klíčové první svobodné volby v postkomunistických zemích. Stranou nezůstává ani výklad současných volebních systémů v konsolidovaných a semikonsolidovaných demokraciích středovýchodní Evropy. Kubát zmiňuje problematiku voleb parlamentních i prezidentských, drobně na škodu může být fakt, že tabulkovým vyjádřením jsou doplněny pouze aspekty prezidentských elekcí ve vybraných státech.
Sedmá kapitola nabízí velice stručný popis politických stran a stranických systémů v těchto zemích. Zatímco v jiných kapitolách se dá stručnost, vzhledem k celkovému rozsahu a zároveň autorově snaze zahrnout do analýzy co možná největší množství problematických oblastí, plně pochopit a navíc neomezuje informační hodnotnost a koherenci, v této kapitole vede k mírné nepřehlednosti a jakési heslovitosti textu.
Jak jsem uvedl již v úvodu, kapitoly číslo 8 a číslo 9 se dosavadnímu rámci Kubátovy publikace do značné míry vymykají. Jedná se o dva exkursy, z nichž ten první se snaží přiblížit pozici a problémy pravice ve vybraných postkomunistických zemích. Michal Kubát se drží komparativní metody a vzájemně srovnává pravicové strany České republiky, Maďarska, Polska a Slovinska, respektive jejich ideový a institucionální rámec a rovněž postavení těchto stran na parlamentní úrovni.
Druhý exkurs obsažený v předposlední kapitole bude s velkou pravděpodobností pro českého čtenáře velmi atraktivní, neboť se jedná o analýzu postavení Komunistické strany Čech a Moravy v tuzemském politickém systému. KSČM je výjimečná zejména tím, že si i přes změny v roce 1989 jako jediná z předrevolučních komunistických stran zachovala ortodoxní charakter a je tak „jakýmsi skanzenem v Evropě“ (s.101). Michal Kubát jí v kontextu útlosti své knihy věnuje poměrně značnou pozornost. Zabývá se mj. její strukturou, pozicí mezi ostatními stranami nebo programovým a ideologickým základem. Je nutné znovu zmínit, že dva uvedené exkursy poněkud narušují celkovou kompozici a koherenci publikace, nicméně na druhou stranu představují zajímavé a zejména pro čtenáře - laika vítané zatraktivnění.
Poznatky z předchozích pasáží autor shrnuje v několika odstavcích závěrečné desáté kapitoly. Znovu se zmiňuje o roli nových ústav v demokratizujících se zřízeních, o vlivu politického režimu na konsolidaci demokracie, či klíčové roli volebního systému pro tento proces. Je tedy nesporné, a Michal Kubát na to také v samém závěru upozorňuje, že dosažení demokratické konsolidace je v prostředí středovýchodní Evropy nesnadným úkolem. O to cennější je, „ že se to podařilo šesti zemím a dalších šest je na dobré cestě“ (s.105).
Z celkového pohledu se kniha Michala Kubáta jeví jako promyšlené, ucelené a přitom čtivé a atraktivní dílo, které odbornou veřejnost rozhodně, až na (logicky odůvodněnou) absenci poznámkového aparátu, neurazí. Méně erudovanému čtenáři Postkomunismus a demokracie nabídne na malém prostoru velké množství informací o nesporně zajímavé a aktuální problematice demokratické konsolidace. Z odborného hlediska je Kubátova publikace přínosná především tím, že přináší komplexní a shrnující pohled na danou tématiku. Na druhou stranu můžeme namítnout, že se autor drží v příliš obecné rovině; Postkomunismus a demokracie nenabízí žádné jeho vlastní poznatky či teorie, ale spíše se jedná o shrnutí či komentář dané problematiky bez snahy o vlastní tvůrčí přístup. Dalším nedostatkem může být, opět zejména z odborného hlediska, již několikráte zmíněná inkoherence dvou praktických exkursů v rámci celkového zaměření knihy. Na druhou stranu je nutné připustit, že pro běžného čtenáře oba exkursy znamenají nepochybné zatraktivnění. Třetí a poslední výtku směřuji k přílišné obecnosti a heslovitosti tematicky nepochybně zajímavé sedmé kapitoly o stranách a stranických systémech.
I přes uvedené nedostatky a výtky však můžeme Kubátovu knihu považovat za komplexní studii aktuálního problému demokratické konsolidace ve středovýchodní Evropě. Je z ní patrná snaha postihnout dané téma ve všech jeho aspektech a polohách a zároveň vyjadřuje autorovu velmi dobrou orientaci v této oblasti.