U mě dobrý
Do kin se opět vrátil osvědčený triumvirát Šabach-Jarchovský-Hřebejk, přičemž tentokráte film na motivy povídek prvního jmenovaného, scénáristicky ztvárněný druhým z nich a v Hřebejkově režii, nese název U mě dobrý.
Snímek nás vrací do čisté a neposkvrněné doby pučícího kapitalismu v roce 1993. V šabachovsky poetickém a romantickém prostředí zahrádkářské a rybářské kolonie se schází parta přátel rozličných povah a profesí na partičku mariáše. Hrají, popíjejí, prožívají své každodenní běžné starosti i radosti a... ...a sem tam se do toho mihne nějaká vtipná scéna, která ovšem jako by brzy zmizela v dáli jako parník na Vltavě. Úvodní pasáž filmu je, alespoň dle mého názoru, příliš zdlouhavá. Divák se sice seznámí důkladně s prostředím a s charaktery postav, ať už se jedná o vysloužilého varietního umělce a kouzelníka Mistra Classe v podání Bolka Polívky nebo o životního smolaře a troubu Káju, kterého ztvárnil pro podobnou roli jako stvořený Miroslav Vladyka, ale filmu v této fázi citelně chybí dynamika a spád. Tím se rozhodně nesnažím laskavému čtenáři a potenciálnímu divákovi naznačit, že má do kinosálu přijít až hodinu po oficiálním začátku, nicméně od Hřebejkova filmu bych čekal rozhodně o něco víc.
Zlom nastává ve chvíli, kdy zmíněný Kája vyrazí do Vysočanské tržnice, kde s falešnými hráči ve skořápkách během krátké doby prohraje všechny peníze, které více či méně poctivě naspořil. Obrací se proto na své kamarády – mariášníky z hospody U Buddyho a společně vymyslí komplikovaný plán, jak získat Kájovy peníze zpět. V této chvíli se Hřebejkův film láme a vstupuje do své druhé - nesrovnatelně živější - části. Najednou se začne filmové plátno hemžit komickými scénami, které provázejí akci na znovuzískání Kájových šestatřiceti tisíc. Její průběh ani to, jak všechno nakonec dopadne, samozřejmě neprozradím; faktem však je, že poměrně jednoduchá zápletka spojená s nápaditými a humornými situacemi vytváří koktejl, který diváka strhne a pobaví zároveň. Jen je škoda, že tato smršť nenásleduje podstatně dříve. Celý film tak připomíná fotbalové utkání dvou nestejně dlouhých a i co do kvality hry naprosto rozdílných (pseudo)poločasů. Zatímco ten první, delší, je jakýmsi rozehráním, poklidným „přátelákem“, který nenadchne, ale ani neublíží, „poločas“ druhý naopak přináší hru plnou nasazení, dobrých akcí i hojnost branek v podobě mnoha podařených scén a gagů.
Na U mě dobrý se určitě vyplatí jít. Má sice i svá slabší místa, nicméně stále patří v rámci tuzemské filmové tvorby k domu lepšímu. U mě tedy docela dobrý.