Jenčův blog, aneb každý už má webové stránky...

Andrea Češková si na devátém místě kandidátky ODS do Evropského parlamentu nemohla být jistá svým zvolením, a tak vynaložila nemalé prostředky na v našich podmínkách neobvykle rozsáhlou předvolební kampaň směřovanou k udělení preferenčních hlasů své osobě. Tento apel se sice zcela minul účinkem, Češková přesto v Evropském parlamentu zasedne.

Volební kampaň před volbami do Evropského parlamentu provází stín v podobě vajíčkové války mezi Jiřím Paroubkem a jeho odpůrci. O tomto tématu byly popsány stohy papíru, mnoho důležitých aspektů tohoto problému však zůstalo jaksi mimo hlavní těžiště pozornosti...

Tomáš Cikrt, malá - velká postava současného veřejného života, se svých odpůrců rozhodně nebojí...

Na přelomu let 1967  a 1968 se v tehdejším Československu začalo schylovat k dosud největšímu pokusu o reformu stávajícího politického uspořádání. Prezidentu Novotnému a dalším podobně konzervativním komunistům začala vyrůstat výrazně se projevující protiváha v podobě politiků, jako byli například Alexandr Dubček, Josef Smrkovský, Oldřich Černík a mnozí další. Nová generace politiků stále hlasitěji volala po změnách ve státní správě, hospodářství a v neposlední řadě také po podstatném  rozšíření lidských práv. Nabízí se však otázka: Je možné toto snažení a následné období všeobecně známé jako Pražské jaro nazývat pokusem o demokratizaci společnosti, nebo se jednalo pouze o kosmetické změny milosrdně zakrývající stále stejnou tvář socialistického režimu? 

Pár sarkastických slov o tom, jak běžní Češi vnímali v polovině loňského června akci umělecké skupiny Ztohoven, která prostřednictvím pořadu Panorama České televize odvysílala obraz fiktivního atomového výbuchu, respektive, jak se tito běžní Češi vyrovnali s tím, že umělci odešli ze soudní síně bez trestu.

Málo událostí poslední doby, snad s výjimkou prezidentské volby, rozděluje naši veřejnost tak výrazně, jako otázka přístupu k činnosti bratrů Mašínových: jedni je považují za zločince a vrahy, druzí naopak za hrdinné bojovníky, kteří se s několika dalšími statečnými vzepřeli komunistickéhmu režimu. Na stranu těch druhých se na sklonku února přidal i předseda vlády Mirek Topolánek, když ve Washingtonu předal Josefu Mašínovi premiérské vyznamenání. Je nabíledni, že tento krok vyvolal ve všech sférách ostré debaty.

Právě v těchto dnech uplyně 60 let od únorového převzetí moci komunisty v roce 1948. Nechme v tuto chvíli stranou popis únorových událostí i zločinů komunistické diktatury, s nimiž se koneckonců můžeme setkat prakticky ve všech sdělovacích prostředcích, ale zaměřme se na dobu, která "Únoru" předcházela, tedy na období tzv. třetí republiky mezi koncem druhé světové války a právě únorem 1948. Jedna z nejdůležitějších otázek totiž zůstává mimo oblast zájmu dnešních médií - bylo vůbec v silách ostatních stran komunsitickému převratu zabránit?

Tímto příspěvkem do značné míry popírám název této rubriky, neboť přiložené video je již několik týdnů stará záležitost, nicméně rozhodně stojí za shlédnutí!